COOLna

Motorem zdražování jsou podle dat ceny energií. Statistici ale v reálu netuší, kolik lidé vlastně platí. Dělají si průzkumy ceníků na internetu, už ale nevědí, kdo má jakou fixaci, kdo jakou podpultovou nabídku, a hlavně kdo má jaký ceník. Opět platí, že v klidných dobách používaná statistická metoda funguje velmi dobře a dokáže odhalit trendy a pomáhat všem v lepším rozhodování. Jenže v době prudkých výkyvů je to jinak. Někde ceníky visí, ale zákazník se k nim nedostane, případně se ceny změní násobně během pár měsíců, ale ne všem a každému jinak. Tady už statistik tápe. Nikdo ale neví, zda energie v reálu zdražují víc nebo míň.

Stejně tak se v inflaci propisuje například zdražování v restauracích. To se ale propisuje v míře, v jaké lidé chodili jíst do restaurace v minulosti. Pokud to nyní kvůli cenám omezí a budou si nosit jídlo z domova, bude trvat klidně roky, než statistici vliv této položky ve spotřebním koši sníží. Což obecně platí u všech položek, které lidé omezí nebo zvýší. Stačí více šetřit energiemi, omezit zbytné cesty autem a omezit potraviny, které nejdramatičtěji zdražily, a výsledná osobní inflace bude zásadně jiná než bude ta oficiální.

Nákupní košík jednoho je úplně jiný než sousedův. Pro někoho je klíčová cena cigaret a benzinu, pro druhého cena plynu, třetí bude stát na cenách potravin. Je to hraní s průměry a s tím, jak moc velkou roli bude hrát cena ojeté octavie v bazaru a jakou roli cena nové fabie.

Podobné záludnosti jsou i v údajích o mzdách. Ty naznačují, co dělají velcí zaměstnavatelé. Pokud se ale ti malí budou chovat zásadně jinak, v číslech to vůbec nemusí být vidět. Pokud by se hypoteticky začalo dařit drobným podnikatelům, každý by přijal jednoho zaměstnance a dal mu výrazně nadprůměrný plat, reálně by to průměrné mzdy zvýšilo, mohlo by ale trvat roky, než by statistici tento trend zachytili.

Také samozřejmě platí, že mzda nemusí být jediný příjem domácnosti. Může jít o pronájmy (rostou rychleji než inflace), příjmy z prodeje nemovitosti (rostou rychleji než inflace), důchody nebo příjmy z podnikání. Letos hrají roli i vládní podpory. Rodina se dvěma dětmi, která nyní dosáhne na 5000 na každé z dětí, letos dostane zhruba 4000 na energie.

Úspory

sice požírá inflace, ale pořád platí, že jestli jsou stále schopni víc a víc šetřit, nemohou na tom být tak špatně. Připočítat je také nutné majetek. Kdo měl před covidem dům v hodnotě pěti milionů, tak ho dnes prodá klidně za sedm (a to je slabší poptávka). Je tohle chudnutí?

Ať se na to díváme horem nebo dolem, největší problém dopadá na ty nejchudší. Ti pracují za extrémně nízké mzdy a jejich zaměstnavatelé jim zpravidla jen tak nepřidají. Právě ti také spíše mají nezateplené domy s neefektivním vytápěním. A u jejich příjmů hraje největší roli rostoucí nájem a rostoucí ceny energií (spíše skočí na nevýhodnou nabídku) a pociťují i zdražující potraviny, protože za ně dávají velkou část příjmu. Zažívají dramatickou inflaci při stagnujících příjmech. To je opravdu vážná oběť stávající situace.

Na druhé straně jsou pak dobře vydělávající vzdělaní lidé, kteří si zavčas energie zafixovali, dřevo do krbu briskně objednali už na začátku války na Ukrajině a utrácí spíš za letenky na prodloužený víkend do Paříže než za potraviny. A mají také často zaměstnavatele, který chápe, že inflace je vysoká a lidem rostou náklady, proto jim také spíše přidá.

Důležité je ze statistických dat nepanikařit. Údaje statistiků nemusí nic vypovídat o situaci konkrétní rodiny. Také platí, že inflace zobrazuje minulost, zatímco příjmy budoucnost. A příjmy dlouhodobě rostou rychleji než ceny. Není nutné ukvapeně řešit, co s penězi, než je sežere inflace, když je inflace už stejně požrala. Rozhodující je vždycky to, aby byly příjmy vyšší než výdaje.

Roman Šitner