Naslouchání vám půjde podstatně snáze, pokud do něj nebudete míchat sebe. Zkuste si vytvořit odstup od svých postojů, předsudků a názorů tím, že budete partnerovu příběhu naslouchat, jako byste naslouchali vyprávění někoho vám neznámého. Berte to jako myšlenkový experiment. A pokud v jeho příběhu vystupuje někdo s vaším jménem, neidentifikujte se s touto postavou. Snažte se spíš ztotožnit s vypravěčem. Tady je pár otázek, které vám mohou pomoci se na vypravěče naladit a vcítit:
O čem je jeho příběh?
Jaké má poselství, hlavní myšlenku?
Co se skrývá „za slovy“?
Jak se asi cítí někdo, kdo něco takového zažívá?
Jaké to asi je, cítit se tak?
To, jak se váš partner chová, co cítí, jak přemýšlí, má vždy své důvody. Naslouchejte i jim, i když možná budete muset číst mezi řádky. Nic z toho, co děláme, se neděje bezdůvodně. Ptejte se proto, proč se partner chová, jak se chová? Snažte se opravdu pochopit jeho důvody a vyhněte se moralizování ohledně toho, jak by se správně chovat měl.
Příkladem budiž jedna humorná scénka – zlomek rozhovoru páru ve středních letech, který jsem nedávno neúmyslně vyslechl na zastávce MHD. Tato historka, třebaže trochu extrémní, ukazuje, jak to taky může dopadnout, když nenasloucháme a děláme předčasné závěry.
Paní povídá ztrápeně: „Dneska se cítím hrozně…“
Pán ji ani nenechal domluvit a vpadl jí do řeči: \“To máš z toho svého naklíčeného zrní. Kdybys jedla pořádně, tak by ti špatně nebylo. Nejsi králík. Kde máš nějaké proteiny? Kdybys…
Načež paní zařvala na celou zastávku jemu do obličeje: „Mám menses!!!“
COOLna 
Napsat komentář