Kampaň před posledními sněmovními volbami byla v mnoha ohledech zlá, ale jedno pozitivum měla. Andrej Babiš dokázal svou tradiční kraválovou metodou vynést do popředí politického zájmu onkologickou péči v Česku.
Udělal to velmi nešikovně – ať už tím, že si z informační brožury zdravotních pojišťoven nechal udělat předvolební leták, anebo tím, že do Národního plánu obnovy zakotvil nesmyslný a v rámci pravidel plánu neuskutečnitelný projekt fungl nového obřího onkologického centra v Praze.
Nicméně platí, že díky Babišovi se z boje s rakovinou stalo přední politické téma. A současný ministr a radiolog Vlastimil Válek na něj díky tomu mohl plynule navázat, aniž by svým školometským stylem musel pozici tématu mezi politickými prioritami obhajovat. Prostě už tam bylo.
A také se toho na přelomu dvou volebních období mnoho událo. Stojí za to vzít to popořadě.
V únoru 2021 byl publikován evropský plán boje proti rakovině pod názvem Europe’s Beating Cancer Plan, který se do velké míry stane výchozím bodem pro národní onkologické strategie a plány, včetně těch českých.
Loni v červnu byly publikovány zajímavé statistiky. Šlo o výsledky Indexu připravenosti na boj s rakovinou (ICP). To je dlouhodobá iniciativa analytické skupiny kolem časopisu The Economist, která na základě 45 parametrů hodnotí prostředí onkologické prevence a péče v 28 zemích. Díky iniciativě a několika milionům korun od společnosti Sotio ze skupiny PPF se loni do indexu dostalo i Česko.
Nevedlo si vůbec špatně. Z 29 hodnocených zemí skončilo na osmém místě, ve screeningu patřilo do nejužší špičky. V oblasti nazvané „Zdravotnický systém řízení“, v níž se hodnotí dostupnost léčby a její infrastruktura, skončilo Česko dokonce šesté, naopak v oblasti politik a plánování jsme se umístili na 15. místě, jen těsně nad celkovým průměrem.
Index sice obsahoval některá zastaralá data (pětileté přežití pacientů u jednotlivých diagnóz vycházel z údajů za roky 2010 až 2014) a metodika byla přizpůsobena snaze porovnat mnoho různých zemí od Německa přes Rusko po Saúdskou Arábii, ale v Česku pojmenoval rezervy českého systému docela trefně.
Hlavní výtkou autorů ICP vůči Česku byla absence funkčního strategického dokumentu, jímž by se onkologická péče i prevence řídily. Česko sice mělo v době hodnocení Národní onkologický program vypracovaný odbornou Českou onkologickou společností, ale chyběly mu jasnější indikátory hodnocení úspěšnosti, plány na financování i zřetelnější politické krytí.
ICP se v tomto směru stal vítaným doplněním dalších obvyklých zdravotnických statistik z pera Evropské komise, WHO nebo OECD, které dlouhodobě popisují český problém s rakovinou.
COOLna 
Napsat komentář