COOLna

Všichni máme v sobě nádobu trpělivosti. Co bolest, křivda nebo zklamání, to jedna kapka. Ta nádoba se nevyprazdňuje, pouze plní. A je enormně důležité o tom mluvit – o všem, co nám vadí, co nás trápí, co v nás zahnisává. Dokud ta nádoba není plná, dáváme nové šance. Procházíme údolím neštěstí, podrážděnosti, agrese, zoufalství, až nakonec dospějeme k – NIC. K apatii, lhostejnosti, rezignaci. Mlčení je nejzoufalejším výkřikem člověka, který tím říká, že už je unavený vysvětlováním, bojováním, hádáním, obhajováním se. Že už má sílu jenom vzdát to..
Tehdy se nádoba naplnila.

Neduste to v sobě, protože pak posouváte vztah k jeho konci, aniž byste si dali šanci vyřešit to. Opakuji: Nikdo Vám nevidí do hlavy. Byť se Vám Vaše trápení zdá směšné („Bolí mě, že se otáčí za jinými, ale to mu nemohu vytknout,  budu za hysterku!“ nebo „Kouká mi do telefonu, ale já se přece nemohu ozvat, vypadalo by to, že mám nějakou jinou a tajím ji.“), pamatujte: co bolest, to smrtící kapka. Nebude jich méně, budou jen přibývat, dokud se neozvete, dokud druhému nedojde, že Vám ubližuje.
Když se neozvete, bude to ničit Vaše sebevědomí, ve Vaší hlavě vytvářet negativní domněnky a kontaminovat celý vztah – každé chování partnera pak budete interpretovat jako zlé a záměrně ubližující, aniž si on uvědomí, kde je vlastně příčina celého otrávení. 

Co když mě druhý nemiluje? Co když přemýšlí o odchodu? Co když mě srovnává s ex-partnerem? Co když to mezi ním a ex-partnerem je zase dobré?
Co když…? – ta dvě slova jsou neklamným znamením, že toneme v jiném než reálném světě – ve světě iluzí, fantazií a představ. Zkrátka ve světě mimo fakta.
Svět faktů, ve kterém potřebujeme žít, není svět domněnek a slibů, ale svět činů a výsledků. Samozřejmě, spousta vztahů, i těch bývalých, prochází vývojem, staré rány se zacelují, nebo nové otevírají.
Je dobře mít jasno: Miluješ někoho jiného? Vychovávám špatně Tvé dítě? Očekáváš ode mě něco jiného? Selhávám? Řekni to na rovinu.

Můžeme být sebevíc přesvědčeni o tom, že konáme správně. Ale partner ani jeho děti nejsou my. Mají jiné vnímání, jiný způsob přemýšlení a jednání, jiné hodnoty. Nejsou o to horší, stejně jako my nejsme.
Je důležité si vyjasnit, kde je náš mantinel, a kde jejich. Jen tak pochopíme, jestli má vztah budoucnost. Jakmile se jeden druhému začneme podbízet, ztratíme sami sebe a nebudeme se ve vztahu cítit už vůbec dobře. Protože to přestaneme být my.

Všichni se potřebujeme cítit pochopeni. Proto mluvme. Vysvětlujme, ale také naslouchejme. Komunikace je jediná cesta k porozumění.

Stačí neoplácet ve zlém, nesoudit. Chce to ale takové osobě porozumět. Kdo porozumí, nesoudí. A kdo soudí, nikdy neporozumí.