COOLna

Podstatou demokracie by mělo být nejen právo vyjádřit svůj názor, ale současně nedenuncovat názory protichůdné, schopnost respektovat a v určité míře se podřídit postojům většiny. Tak fungovala demokracie po staletí a byla ikonou moderního evropského politického myšlení. Snad nejpragmatičtěji tohle vyjádřil francouzský myslitel Voltaire v 18.století: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat.“

Kdeže jsou časy osvícenství a klasické buržoazní demokracie! Když jsem publikoval teoretickou úvahu o demokracii v souvislosti s demonstracemi, které žádaly ve jménu demokracie svrhnout demokraticky zvoleného premiéra, snesla se na mou hlavu kromě kladných ohlasů i sprška nenávisti. Nešlo o polemiku, ale o pro mne nepochopitelné výlevy.

Podobně, jen poněkud jemnějšími výrazy, mne znectila některá média. Jak jsem pochopil, vše, co si dovolí kritizovat jejich demokratické představy o světě, je nedemokratické.

Přemýšlel jsem, jaká je spojitost mezi vyjádřením nějakého názoru a tím, co člověk dělá (zvláště pokud není politik). Duševní obzor některých lidí jako by se nějak zplošťoval. Vezměte si, jak bych vypadal, pokud bych do kontejneru vyhodil všechna CD s hrami Járy Cimrmana jen proto, že pan Zdeněk Svěrák má na dnešní dění jiné názory než já. Pokud bych měl potřebu mu jeho názory vyvracet, pak bych se o to třeba pokusil, ale to neznamená, že si nebudu i nadále život zpříjemňovat jeho tvorbou.

Pro každého z nás mají stejné události jiný význam, jinou hodnotu. Co je úspěchem jednoho, může být neúspěchem druhého. Tak to prostě v dějinách je. Žij a nech žít.

Také jsem se dočetl, že jsem Babišův pohůnek (asi proto, že publikuji v MF DNES). Zkuste se nad tímhle tvrzením zamyslet. Pokud napíšete názor ve prospěch někoho, jste pohůnek? Jak by vůbec šlo formulovat úvahy nikoli podle svého přesvědčení, ale v něčím žoldu? Každý své názory musí někde publikovat. Většina médií je přitom v rukách několika mediálních magnátů. Takže primitivně řečeno Babišovým pohůnkům spílají pohůnci pana Křetínského a Bakaly, a těm všem pak pohůnci veřejnoprávní, za nimiž stojí kdo ví kdo. Bože můj, to jsme klesli tak hluboko? Copak nejsme schopni hovořit o problémech a jediné, co nás napadne, je ostouzet autory?

Proto jsme si vytvořili škálu slov, abychom tohle pojmenovali (vidíte, a zase jsme u Wittgensteina). Třeba krásné slovo „kontroverzní“. To je člověk, který hlásá něco jiného, než by daný komentátor chtěl. Což je vlastně zjednodušené komunistické heslo: „Kdo není s námi, je proti nám.“

Technicky vzato je to pravda, jenže hodnotou naší společnosti by snad na rozdíl od té minulé měla být pluralita názorů a svoboda slova. Za komunismu se humorně tvrdilo, že každý má svobodu projevu, ale v demokratickém kapitalismu má navíc i svobodu po projevu. A tak si říkám, zda vůbec ještě v demokratické společnosti žijeme, protože pokud se projevíte tak, jak se to někomu nelíbí, můžete být veřejně ostrakizován. Tohle zažívá dnes spousta novinářů, komentátorů či autorů, kteří nestojí tak říkajíc na té správné straně barikády.

Z nepochopitelného důvodu se totiž ujalo přesvědčení, že barikáda má jen jednu stranu, kde stojí ti, co mají vždycky pravdu, tedy stoupenci panevropanství a všech modernistických změn. Ti, kteří zůstali na opačné straně, jsou hloupí, zanedbaní, nevzdělaní a hlavně – jsou to nepřátelé. Jenže takhle dělit společnost je cesta do pekla, protože nepřátelé jsou ve skutečnosti jen ti, z kterých si nepřátele děláme v duchu Wittgensteinových teorií ve svých představách my sami na základě omezení našeho jazyka a myšlení.

S názory, se kterými nesouhlasíme, se lidé od antiky vyrovnávali sofistikovanými rétorickými metodami. Znalost rétoriky byla nezbytná k tomu, abyste se mohli pohybovat v lepší společnosti a mohli se zabývat politikou. Antická politická rétorika nebyla ovšem totéž, co dnešní politické žvanění. Bylo to umění, které obsahovalo schopnost srozumitelně a jasně vyjádřit svůj názor (a v první řadě vůbec nějaký mít), ale současně logicky odhalit slabiny v úvahách protivníka a inteligentně je fakty vyvrátit.

Kdyby byla povolena pluralita v diskusi, budou nás média veřejnoprávní i ta jiná informovat vždycky o kladech i záporech událostí, ať sami rozhodneme, co je správné a co ne. Jenže nám se předkládá už hotový názor, co si máme myslet. Většinou se vyzdvihuje jen ta stránka věci, která se ideologům skrytým v pozadí líbí či hodí. Jen si vzpomeňte na to, jak se vedou rozhovory s lidmi, kteří mají jiné názory než redaktor, který rozhovor vede! Prostě musíme stát na té správné straně barikády a bít po hlavách ty ostatní.

Vše se dá samozřejmě řešit, pokud vedeme poctivou diskusi a vážíme si i názorů nám nepříjemných. Protože ruku na srdce, lakovat svět narůžovo je to nejhorší, co můžeme pro svou budoucnost udělat. Pokud s pokorou posloucháme protiargumenty, neostrakizujeme opozici a umíme pracovat s fakty a jazykem, je nám lépe. Cítím to sám na sobě. Já těm, kteří mi spílají, nikdy spílat nebudu. Spíše je mi jich líto, protože věřím ve slušnost. V budoucnost bez slepých dogmat a zlobného žvanění, v budoucnost rozumu a tolerance.