COOLna

Politické jednání mívá různé motivace, někdy to ale vypadá, že za ním stojí truc. Sledovali jsme to během pandemie: někdo mně říká, že se mám nechat očkovat, a právě proto to neudělám. Ještě častěji vzdorování zaznamenáváme u environmentálních otázek: chtějí omezovat spalovací motory, a právě proto si pořídím Ford F-150 a dám si na něj nálepku naštvané Grety, protože lol, vy nuly. Nikdy jsem tomu příliš nerozuměl. Poslední dobou ale také mívám chuť zapalovat pneumatiky a lít vyjetý olej do jiskrné říčky. Mohou za to firmy, které na mě křičí „pojďme společně zachránit planetu“ a „kupujme certifikované ryby, ať zbyde i na naše děti“. Pseudoaktivisitický plurál podobných kampaní začíná být nesnesitelný, a to na něm není zdaleka to nejhorší.

Problém první: nabídka, která se nedá odmítnout. Zelené, udržitelné, ekologické a eco-friendly kampaně příliš často vyznívají vyděračsky. Působí zhruba takhle: nákup této o něco dražší eko-varianty je zcela dobrovolný, ale je vašem vlastním zájmu, abyste tak učinili, protože přece nejste zlí lidé, co chtějí svět s hořícími koalami. Sdělení rozumím, chci nakupovat uvědoměle! Nikdo mně ale zpravidla nevysvětlí, proč si mám připlatit právě za tohle. Pokud je eko-varianta tak zásadní, proč stále zůstává v nabídce i obyčejná verze? Člověk tak zůstává zmatený jako vždy, když dělá něco, co se má, důvody pro to ale v posledku nezná.

Všeobecná nejistota představuje druhý problém. Sžíravost pochybností o vlastních rozhodnutích, k nimž nemáme potřebné informace, jsme dobře poznali během pandemie. Trochu smrkám, antigen mám negativní, na PCR ale teprve čekám, mám jít na schůzku? Kdo ví! Ve světě odpovědného konzumu se to má podobně. Opravdu nákupem bio varianty udělám takový rozdíl, jako tvrdí kampaň? Kdo ví! Existují samozřejmě různé srovnávače a návody, jak nakupovat eticky, nastává ale pomalu čas, aby se slibům eko kampaní začala věnovat i tradiční média nebo nějaký Jan Tuna.

Odborníci v článku Hospodářských novin vysvětlují, že Penny ve své kampani Zachraňme včely není tak úplně přesné. Neméně zajímavé na celém případu ale bylo, že článek vznikl až potom, co jeho autor dostal na sítích kouř, protože původně nasdílel akorát samotné marketingové sdělení. To pouze ukazuje, jakou máme tendenci věřit v to lepší – a jak důležité je proto uvádět všudypřítomné kampaně na pravou míru. V mnoha ohledech ostatně vytváří náš obraz světa do větší míry než redakce.

Třetí problém je zdaleka nejdůležitější: všechno to odvádí pozornost od skutečně systémových řešení. Podporování místních farmářů a nakupování v sekáčích má bezesporu smysl, odpověď na klimatický rozvrat ale musí být o několik řádů větší. Činy jednotlivce mají velký dopad až tehdy, kdy bude dostatek jednotlivců občansky či politicky požadovat skutečnou environmentální odpovědnost států a korporací. Někteří skeptici přitom soudí, že na něco takového má málokdo kapacitu, neboť naše životy okupuje či naopak uspokojuje dumání nad (etickým) konzumem.

Problém není o nic méně závažný. Uvědomují si to i některé vlády.

Jakub Jetmar