Podobu své pětisetstránkové monografie promýšlel Václav Moravec skoro dvě dekády. Tak dlouho učí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy kurzy věnované mediální etice. „Samotné psaní mně zabralo volné večery a prázdniny během posledních zhruba čtyř let. I protože jsem průběžně dával číst a oponovat dílčí pasáže lidem, které tématům okolo medicíny nebo umělé inteligence rozumí,“ vysvětluje na úvod setkání s Médiářem Moravec. To trvalo skoro tři hodiny a místy se z něho stal až generační střet. To ale k hledání pravdivého poznání v dialogu patří. Stejně jako intelektuální provokace.
Pro koho jste knihu psal? Chcete oslovit širší veřejnost? Jde o učebnici určenou hlavně pro studenty vašich kurzů?
Primárně je asi určena studentům nejen naší fakulty, ale všem budoucím novinářkám a novinářům. Jedním z kmotrů je slovenský novinář Martin M. Šimečka, který kvůli karanténě nemohl přijet do Česka na křest. Svůj projev proto poslal a potěšil mě jeho postřeh, že se ve druhém plánu snažím novinářů zastávat. Na několika místech také tvrdím, že dobrou žurnalistiku často formují a deformují i uživatelé médií. Přál bych si proto, aby si novinářská etika našla cestu i k širší veřejnosti, která se často mylně domnívá, že všechny obsahy prezentované v médiích jsou novinářské.
Psal jste z pozice akademika, přitom jste ale novinářem, který je pod drobnohledem a očekává se od něho maximální nezaujatost. Sám bych se bál, že budu v takové pozici bojovat s autocenzurou a nebudu tolik kritický ke svým kolegům z vlastní i cizích redakcí. Jak jste s tím vypořádával?
Já už nemůžu mít horší pověst. Na veřejnou kritiku si nestěžuju, považuju ji za normální, když vstupujete s jakýmkoli dílem do veřejného prostoru. Kritika ukazuje, že lidem stojí za to reagovat, že to není úplně odfláknuté.
Citujete Maxe Webera poukazujícího na podobnost odpovědnosti novináře a učence. Vy sám píšete jinak, než bych čekal od novináře. Ten typicky otevírá téma aktuálním, až následně dodává kontext. Tady naopak stavíte velkou teoretickou základnu, na níž až posléze dodáváte něco konkrétnějšího. Proč takto?
Snažím se jít proti proudu. Když se podíváme na dnešní fungování žurnalistického diskurzu, říkám, že je zapotřebí vrátit se k základům žurnalistiky. Proto tam jsou teoretické pasáže právě o základech. Žurnalistika jako obor se zrodila z filozofie, dokonce vznikla dřív než sociologie. Berte to i jako moje subjektivní propagační dílo žurnalistiky jako oboru, který patří do portfolia společenských věd a má za sebou dlouhou historii.
Jaké jsou tedy největší proměny novinářské etiky?
Inspiruju se Stephenem Wardem a jeho etapizací novinářské etiky, která počíná revolucemi ve Francii a USA a formováním tisku a žurnalistiky jako součásti veřejné sféry. Žurnalistika se stává zastáncem veřejnosti. Následuje etapa bulvárního tisku a bezbřehé svobody slova. Tehdejší honba za čtenářem vedla k tomu, že se tisk choval nezodpovědně. Poté přichází 20. století, dvě světové války a přemýšlení o tom, že bychom měli jako seriózní novináři uvažovat o společenské odpovědnosti. Teď tady máme sociální sítě, internet a umělou inteligenci. Dostáváme se do etiky žurnalistiky konvergujících médií.
To je ve stručnosti popsání čtyř etap, které v sobě zahrnují pět století. Mluvím hlavně o anglosaském světě. U nás je situace komplikovanější, proto se v české části věnuju až posledním třiceti letům. Ve 20. století jsme si prošli novinařinou jako propagandistickou komunikací vládnoucí strany. První republika byla příliš krátkým časovým obdobím, o etapu sociálně odpovědné žurnalistiky jsme byli ochuzeni.
Ocituju vaši větu týkající se současné etapy: „Narůstající význam digitálního barbarství je jednou z hlavních charakteristik nové doby, v níž odumírají poslední rezidua výdobytků osvícenství.“ To je závažné prohlášení. Co míníte oním digitálním barbarstvím, které zmiňuje na víc místech?
Ten pojem jsem poprvé viděl v eseji Jiřího Přibáně a líbí se mně na něm, že ukazuje a explicitně pojmenovává něco, co cítím intuitivně jako novinář. Rozpadají se kompetence. Když jsem byl před sedmi lety poprvé pozván mezi mediky na 2. lékařskou fakultu, říkali mně „vy novináři filtrujete, de facto cenzurujete informace!“ Říkal jsem jim „ne, my je editujeme a ověřujeme“. Že někdo umístí blábol na sociální sítě, přece nemá stejnou váhu jako názor, který je propracován věděním a vzděláním. Oni mně tehdy nerozuměli. Odjížděl jsem ze setkání poměrně frustrován, protože jakmile to nechápou vysokoškoláci, jak tomu můžeme čelit u lidí s nižším stupněm vzdělání.
Před dvěma lety mně tamní studenti ale začali vyprávět, jak žijeme v informačním přesycení. „Takže vy začínáte přicházet na to,“ říkám jim, „že slova lékaře studujícího šest let začínají mít stejnou váhu jako kdejakého šarlatána? Že jsme se naučili lhát a brát to jako normu?“ Podívejte se, co si dnes dovolují říkat politici. Podívejte se na dynamiku rychlosti reakcí na sociálních sítích. Vždyť tam mnoho prostoru pro racionalitu není.
Netvrdím, že se společnost zhroutí, nejsem příznivcem apokalyptických vizí. Myslím ale, že se kyvadlo přehlcení emocionalitou musí vrátit k racionalitě. Všichni na všechno okamžitě reagujeme – bohužel včetně novinářů. Když mě někdo na sociální síti nazve idiotem, nebudu mu přece do pěti vteřin odepisovat, že je ještě větší idiot. To je to digitální barbarství. Uměřenost, váha slova – to vůbec neplatí. Zevšeobecňuju, ale to jsou trendy síťových médií.
Jestli se televizi vyčítalo, že jedeme zprávy v přímém přenosu a potlačujeme kontext, podívejte se, co udělaly sociální sítě. Nejen že zcela mizí kontext, ale zpravodajská informace se ještě musí vměstnat do 140 znaků a pokud možno mít co nejvíc emocí, protože hrajeme na lajky.
Mě na tom zajímá, jestli váš skepticismus nevede k idealizaci minulosti. Vy hojně používáte pojmy post-faktický, post-pravdivý. To nahrává představě, že jsme tady někdy měli dobu faktickou, což je velmi komplikovaná věc.
V žurnalistice taková doba byla. Když se podíváme na poslední roky, jsme ve fázi vrcholného barbarství bulváru, jaké jsme zažívali na konci 19. a začátku 20. století. V reakci na to se začala utvářet zmíněná sociální odpovědnost. Deníky chtěly růst na budování důvěry ve vztahu ke čtenářům. Zapojily redakčního ombudsmana, začaly přemýšlet, jestli se honit za senzacemi. Jistě, i v minulém století byly chvíle, kdy si tisk nezasloužil označení čtvrté kontrolní moci ve státě… Vezměme si ale současné množství přilhávání, dezinformací, okecávání. V tomhle si myslím, že prožíváme etapu, která se zrcadlí s tou bulvární. Klíčová je míra nedůvěry. Protože jak chcete existovat ve společnosti, kde se všichni uzavíráme do bublin a nejsme spolu schopni komunikovat?
Studentům říkám „vy máte šanci neblahé trendy měnit, proč jdete hned během studia do zpravodajství a nevzepřete se některým nesmyslným pokynům? Proč má prvního pacienta s covidem komentovat premiér a je žlutá obrazovka? Vy máte načerpat na Erasmu rozhled, co se děje v cizině, a potom tady v dobrém slova smyslu rebelovat. Posílat k šípku nás, kdo jedeme v zaběhaných rutinách.“ V tomto vlastně vychovávám rebely.
Hodně novinářů řekne, že žurnalistika je řemeslo, její studium proto není důležité. Co vy na to?
To je rezignace na podstatu žurnalistiky. Tím usekáme, z čeho žurnalistika vznikla – z reflexe. Co je sociologie? Upozorňování na zásadní problémy ve společnosti, kdy nehledíte na to, že vám bude někdo nadávat. Díla velkých sociologů bývají tvrdé obžaloby společnosti. Někdy intelektuální provokace, ale založená na pozorování a faktech. Když rezignujeme na hlubší reflexi společnosti, žurnalistiku vyprazdňujeme.
Ona se samozřejmě vyprazdňuje už tím, že všichni zamíří do výrobní fabriky zpráv, kde přistupují na to, že v každém titulku musí být Trump, protože to láká ke kliknutí. Že tam musí být slovo rekordní v souvislosti s covidem. Že se musí vysílat obrovské množství selektivních dat, čímž média způsobí, že nejdřív republiku uzavřeme, vysílá se od hranic, nepronikne sem ani myš, pak to rychle uvolníme, teď ji zase budeme zavírat.
Taky mě trápí – a vidím to i u našich studentů -, jak se rezignovalo na rozdělení žánrů na publicistiku a zpravodajství. Vyprázdnili jsme pojmy. Mám vysvětlovat polovzdělanému radnímu, co je to objektivita? Že vyváženost není, když dáme deset deka hlupáka a deset deka vzdělance? Pokud ale měříme se stopkami, to tam moderátoři nemusí být. To tam nemusí být ani Rada České televize, když vedle sebe stačí postavit nácka a humanistu.
Z mého pohledu nemůžete porovnávat amfiteátrové a síťové médium.
Myslím, že ve vztahu ke společenské odpovědnosti určitě můžu. Může si dovolit síťové médium všechno? Listina základních práv a svobod neplatí v síťovém prostředí? Proč platí pouze v amfiteátru? Proč má soukromý televizní vysílatel hledět na fakticitu a správnost, když podle Digital News Report považuje polovina mladých sociální sítě za zpravodajské médium?
V tom případě bychom potřebovali ekvivalent Rady pro rozhlasové a televizní vysílání taky pro tisk. Srovnání s televizí je zavádějící. Navíc se pohybujeme na úplně jiné škále množství obsahu.
Myslím, že u sociálních sítí a elektronických médií přenášejících audiovizuální obsah se má hledat nový regulační rámec. Mluvím o globálních predátorech v oblasti síťových médií, protože parazitují na kvalitních obsazích. To přece není normální. Podle dat Evropské audiovizuální observatoře jde Facebooku a Googlu přes 50 % příjmů z videoreklamy v celé Evropě.
Teď se ale posouváme k otázce monopolu spojeného s online reklamou a jeho potenciálnímu rozbití. Nejsem si jistý, že jde o stejnou otázku, jakou je hledání mezi odpovědností a svobodou slova.
Ano, sám v sobě nemám tuto otázku vyřešenou, co se stane, když začneme regulovat a omezovat svobodu slova, její absolutní pojetí spoléhající na to, že každý v sobě má také odpovědnost. Jakmile totiž začneme svobodu slova omezovat, dostaneme se k tomu, co využívají totalitní nebo autoritářské režimy odkazující na „blaho lidových mas“. Mě ale štve, že neumíme využít pro sociální sítě tradiční rámce, jako je Listina základních práv a svobod.
Často přemýšlím nad tím, co mám studentům říkat o listovním tajemství. Jako kluka vyrůstajícího v totalitě mně opravdu echt vadilo, že bolševici četli dopisy. Kolik napařovacích stolů na rozlepování dopisů, které používala StB, ale máme v kyberprostoru? A my se tomu nevzepřeme? Jak mám novinářům říkat „prosím, neporušujte ochranu soukromí, ctěte listovní tajemství“. Vždyť eroduje. Vy musíte důvěřovat nějakému borci a jeho firmě. A je jedno, jestli se jmenuje Lukačovič nebo Zuckerberg.
Ono je to tak složité, že se do toho nepouští ani novináři, protože stojí čas to pochopit. A čas novináři příliš nemají.
Víte, co tomu ještě přispívá? Technooptimismus. Míra technooptimismu v nejmladších novinářských generacích. Teď se nám ukázalo v jedné focus group, že experti zabývající se personalizací a počítačovou vědou v sobě také mají míru technooptimismu, která mě až překvapila.
COOLna 
Napsat komentář