Tedy – naděje. Můj nejoblíbenější kategorický imperativ. Vymyslela jsem mu i učený název: imperativum spei (spes je latinsky naděje). To aby byla naděje důstojným členem rodiny velkých kategorických imperativů lidského bytí. Například toho imperativu, jenž říká starozákonními slovy: V jednoho Boha věřit budeš. Nebo toho, který káže žít. Žít se prostě musí a hotovo. Žádné ale, žádné jenže. Možná bych s tímto tvrzením neobstála v intelektuální disputaci, ale imperativy nebývají nutně logické. Jsou tady od toho, aby nám zjednodušovaly život, aby nám načrtávaly směr.
A toto pravidlo o prazákladní povinnosti žít je v mém konkrétním případě například i mou vnitřní osou v mnoha terapeutických sezeních, s lidmi, jimž se žít nechce, třeba proto, že je život příliš bolí. I psycholog pan doktor Hubálek byl jeho zastáncem, formuluje ho svými vlastními slovy: Žít je lepší než nežít. (A že psát je lepší než nepsat, říkal mimochodem také.) V kombinací s vřelostí, jaká prostupovala jeho vztahy s lidmi, nemohl tento hubálkovský imperativ v nás, kdo jsme Slávka měli rádi, navždy nezapustit kořeny!
A pak tady máme již zmíněný imperativ naděje. Naděje umírá poslední, říká lidová slovesnost. A nebo také: Naděje neumírá nikdy. Doufat se musí. Doufat je naše lidská povinnost.
A kdyby se lidstvo drželo této triády – VÍRA, ŽIVOT, NADĚJE, nebyly by sebevraždy a vůbec by se žilo lépe.
Andrea Platznerová
psychiatr, psychoterapeut
COOLna 
Napsat komentář