\“Co tu brečíš?\“ slyšel jsem jako kluk, když jsem v první třídě neunášel posměšky na to, že jsem z celé školy nejmladší a nejmenší. \“Vadí mi, že nejsem jiný.\“ A ukázal jsem na spolužáky. Jako bych naříkal, že jsem na divadle nedostal jinou roli. Něčí, hlavně ne svoji.
Muž se usmál. \“Ale Ty MUSÍŠ být Ty. Všechny ostatní postavy jsou už zabrané.\“
Naučit se být sám sebou. Žít podle sebe. Něco tak přirozené je přitom tak nesnadné. Kvůli okolí – které si někdy přeje, abychom byli někým jiným, měnili se podle jejich potřeb nebo žili podle nich.
Dalo mi práci, než jsem se od okolí odpojil. Než jsem pochopil, jak to druzí vlastně se mnou mají. Že si nikdo z nich nevšimne mého smutku, mých slz, mé bolesti. Ale každý si všimne mé chyby.
A že za chybu je považováno všechno, co není podle druhých.
COOLna 
Napsat komentář