COOLna

Ceny, o nichž nám se už nějakou dobu ani nesní, jsou teď noční můrou běžných Turků.

Meziroční inflace tu v červenci pokořila rekord a vyhoupla se na dlouho nevídaných 79,6 procenta – nejvýš za bezmála čtvrtstoletí. To jsou však oficiální čísla Tureckého statistického úřadu zvaného TurkStat. Dle některých nezávislých analytiků už inflace dávno překročila sto procent. To, že úřad údaje nejen o inflaci, ale třeba i o nezaměstnanosti záměrně podhodnocuje, si myslí i Sinan, učitel angličtiny ze středoanatolské Konye.

„Je to neúnosné. Dvousetgramový chleba, který stával liru padesát, dnes koupíte za tři a půl liry. Vám se to zdá málo, ale my ho jíme prakticky ke všemu. Představte si šestičlennou rodinu, která musí kupovat nejméně šest bochníků denně, to je 630 lir za měsíc jenom za chleba,“ vysvětluje.

Medián tureckých mezd je přitom podle odhadů někde mezi sedmi a půl a osmi tisíci lir, v přepočtu kolem deseti tisíc korun.

„Ceny teď měníme tak jednou za měsíc, záleží, jak u čeho. Například u Coca-Coly jsme zvyšovali asi šestkrát za posledních osm měsíců a další zdražení chystáme příští týden,“ líčí Faruk, jenž spolu se svým otcem vede v širším centru Istanbulu malý rodinný obchůdek s potravinami. Za poslední měsíce ztratil asi polovinu pravidelných zákazníků. „Lidé nakupují méně a jen to nejlevnější,“ líčí.

Jezdíte-li do Turecka pravidelně, nejspíš jste si všimli, že i když se ceny neustále zvyšují, vás to o mnoho víc nestojí. Někdy dokonce i méně. To proto, že proti inflaci až dosud pracoval propad domácí měny. Zatímco v roce 2005, kdy Turci u staré liry znehodnocené hyperinflací škrtli šest nul a představili liru novou, jsme za jednu zaplatili asi 17 korun, před deseti lety už to bylo o půlku méně. A od té doby lira dál padá až k dnešní zhruba jedné koruně a pětatřiceti haléřům.

Právě propad liry je jednou z velkých příčin rostoucí inflace. Turecko sice hodně vyváží, vyrábět však potřebuje z dovezených surovin a ty slábnutí měny prodražuje. Vůči dolaru lira loni ztratila 44 %, za letošek spadla o dalších 27 %. „Na to má náš prezident (Recep Tayyip Erdogan ) jen jednu odpověď: Vyděláváte dolary? Nakupujete za dolary? Ne. Tak vás kurz dolaru nemusí zajímat,“ povzdychne si Sinan.

On i Faruk se shodují: na vině je současná vláda prezidenta Erdogana. Do té doby zhruba 19procentní inflace se utrhla ze řetězu poté, co loni v září Erdogan nařídil centrální bance snížit úrokové sazby – navzdory všem uznávaným ekonomickým teoriím.

Dokonce i v Konyi, jež je považovaná za baštu Erdoganových stoupenců, je pro západního cestovatele těžké narazit na někoho, kdo by jeho politiku chválil. I tady prezidentovi kvůli zhoršující se životní úrovni místních klesá podpora. Navíc voliči vládní strany AKP jsou vesměs starší, konzervativní lidé, málokdo umí anglicky. A když už umí, tak se s „cizákem“ o politice moc bavit nechtějí. „Erdogan je jejich spasitel, co řekne, tomu oni věří. Dle nich za všechno zlo může Západ,“ říká Özgür, doktorand Seldžucké univerzity.

V ulicích velkých měst byste to asi nepostřehli, provoz je tu stejně hektický jako kdykoli jindy. Změna je ale vidět v hromadné dopravě: autobusy i tramvaje, které covid prakticky vylidnil, teď jezdí nacpané k prasknutí. Ceny pohonných hmot rostou – benzin, který ještě v lednu stál kolem 14 lir, tu nyní pořídíte skoro dvakrát dráž.

V porovnání s předpandemickými léty také až třikrát podražily vnitrostátní lety. To vyhnalo cestující po zemi, která je rozlohou desetkrát větší než Česko, do vlaků a autobusů. Zatímco před třemi roky stačilo jízdenku na vládou dotovaný rychlovlak z Istanbulu do Ankary rezervovat den dva předem, nyní je i na více než týden dopředu beznadějně vyprodáno. Tehdy stál lístek 70 lir (při tehdejším kurzu 294 korun), dnes už 195 lir (paradoxně o skoro 40 korun méně).