COOLna

Poprvé jste o svém vyhoření velkoryseji promluvila před třemi lety v televizním pořadu 13. komnata. Co vás k tomu vedlo?

Poprvé mě oslovili, když jsem byla v nejhorší fázi. Tehdy jsem odmítla – ne, přece nemůžu sdělit lidem, že jsem blázen, že jsem byla na psychiatrii a že jsem selhala. Co řeknou klienti? Co když už nepřijdou cvičit? Co když budu bez práce? Ale pak jsem se zaléčila, tou dobou jsem něco točila s ČT a tehdy jsem si řekla, že už by mělo smysl o tom něco říct.

Proč to mělo smysl?

Protože to, čím jsem si prošla já, zažívá spousta lidí. Když se zlomí noha, jdeme s tím k doktorovi, dostaneme sádru, vyřeší se to mechanicky. Když se ale zlomí duše, nemusíme to leckdy ani poznat. Třeba já – byla jsem unavená, ale to je ve čtyřiceti normální, řeknete si. Byla jsem negativní – takový už ten život v poločase bývá, řeknete si zase. Berete to jako normu.

A kdy už to jako normu člověk nebere? Co se musí stát?

Pak tělo vypoví službu, přestanete spát, fungovat – a to už úplně normální není, s tím se nedá žít. Můžete si zobnout prášek, ale já jsem si nechtěla pomáhat jen přes prášky. Chtěla jsem být normální, veselá holka. I proto jsem to o sobě zveřejnila. Chtěla jsem sdělit lidem, aby nebrali jako normu, že nemají radost ze života, že jen málokdy se ráno probudí a mají radost. A že není normou probouzet se většinou bez nálady a s obavou, co mě zase dnes čeká.

Jaké mělo to zveřejnění plusy a minusy?

Žádný minus nebyl.

Ani jeden?

Mělo to jen samé plusy. I když jsem se před odvysíláním bála, protože jsem se tam i rozbrečela, odbourala, tak ten výsledek byl dobrý. A začaly mi pak chodit návaly mailů a zpráv.

Co v nich bylo?

Lidé mi psali s poděkováním, jak si díky tomu uvědomili, že žijí stejně a že jsem jim tím dala naději, že to není norma a lze s tím něco dělat. A navíc mi to otevřelo další dveře, jak spolupracovat s lidmi. I díky tomu dnes organizuji kurzy pro ženy i pro muže, pro rodiny a strašně mě to baví – předávat jim energii, protože oni mi to vracejí.

Pokud je tedy člověku psychicky zle, jak má smysluplně začít?
Vždycky říkám: Začít se má s papírem a tužkou. Ukotvit své poletavé myšlenky, které často narůstají do velkých negativních rozměrů, prostě hlava nám to tam hází. Úžasný nástroj je kolo života.

To je co?

Sepíšete si základní body ze svého života: rodinu, finance, práce, koníčky. Nad každým si zapřemýšlíte, nakolik jste v té oblasti spokojený, a ohodnotíte spokojenost od nuly do desítky. U každého bodu si odpovídáte, například u té rodiny: Umíme komunikovat? Dáváme si navzájem dost radosti? Načež si uvědomíte – aha, my vůbec nekomunikujeme, takže dáte nižší body. Práce – jo, ta mi dává smysl, baví mě, jasně, dám tam devítku. Z toho vám vyjde, kde máte nejméně bodů. A začnete si říkat: Co tady můžu udělat, aby to bylo lepší? Kdy to začnu řešit? Fajn, zítra to otevřu. A takhle si úplně pragmaticky srovnáte všechny životní oblasti. Právě tím začínám u klientů velmi často.

A co taková ta obligátní laická rada, kterou slýchají lidé, kterým není psychicky dobře: zacvič si, chybí ti endorfiny.

To je útěk před realitou. Fyzické zdraví je samo o sobě samozřejmě velmi důležité, ale když mi kdysi bylo psychicky špatně a utíkala jsem ještě víc k pohybu, tak mi to psychicky dlouhodobě nepomáhalo. Je fajn držet si kondici, ale vyřeší ty endorfiny vaše dlouhodobé problémy v práci? Chvilkově vám endorfiny navodí hezkou náladu, ale reálně je to útěk. A já jsem taky utíkala. Ale naštěstí jsem si uvědomila, že utíkat už nechci.