COOLna

„Včera zapršelo a do zavlažovacího systému se dostala konečně alespoň nějaká voda. Kanály jsou asi na 30 %, což by snad mohlo na pár dní vystačit. Minulý měsíc jsme ale byli skoro úplně bez vody,“ ukazuje Alberto Lasagna ze Svazu italských zemědělců do zeleného pole, kde rostou výběrové odrůdy. V regionu je asi 80 kilometrů čtverečních vysazené rýže a o třetinu už nadobro přišli.

Podobně jako na ostatních místech Itálie, která jsme při reportážní cestě podél řeky Pád navštívili, i tady začalo podle místních vedro o hodně dřív, než je obvyklé. Vedra, jaká bývají až v létě, tady kolem Mortary začala už brzy v květnu.

„I vysoký horský masiv – Monte Rosa – je letos poprvé bez sněhu. Alpská jezera jsou na tom špatně už od zimy a ještě k tomu skoro vůbec neprší,“ stýská si Lasagna, předseda svazu v oblasti Pavia.

A pak zamíří rukou směrem k rozlehlým polím: „Teď vám ukážeme, jak vypadá sucho, jeďte za námi.“

Asi po dvou kilometrech po prašné cestě přijíždíme k poli, kde je rýže na první pohled nižší než na první zastávce. Albertovo auto se dvěma místními uvnitř zpomaluje a najíždí přímo do měkké půdy plné zelených výhonků.

„Vy možná vidíte pole, ale je to poušť,“ říká hned, jak vystoupíme. Ze suché země vytrhne jeden trs rýžové trávy. „Po ránu jsou výhonky zelené, ale odpoledne většinou zežloutnou. Z tohoto pole každopádně nebude vůbec žádná úroda. Tahle rýže už nejde zachránit, nemá smysl na ni plýtvat vodou. Je to jako ve válce. Obětujeme jedno pole, abychom mohli zachránit jiná,“ dodává Alberto za přikyvování ostatních farmářů.

Následuje další jízda mezi poli a rozpadlými zemědělskými staveními, při níž musíme zastavovat, protože přes prach rozvířený od auta před námi vůbec nic nevidíme.

Lasagna zhruba po deseti minutách vystupuje u prázdného zavlažovacího kanálu a ukazuje na shluk starých budov v dálce. „Tam je historická farma ze 17. století. Tak dlouho jsme tady měli rýži, ale teď odsud žádnou nezískáme. Všechna pole, co nás teď obklopují, jsou mrtvá. Podívejte se a foťte, tohle je opravdová katastrofa,“ zoufá si.

O tom, jaké pole si vláhu uchová, a které ne, podle něj rozhoduje hlavně rozložení podzemní vody. „Zadržujeme tady vodu už stovky let a pod zemí se vytvořilo obrovské jezero,“ roztahuje ruce Alberto.

Tam, kde má pole přístup k podzemní vodě, podle něj roste dobrá rýže. Jinde je to ale problém.

Zavlažovací kanály, které přivádějí vodu i do ostatních polí, jsou podle Lasagny „historické“, podobně jako zmiňovaná farma na obzoru. Tím pádem nejsou zrovna efektivní. Jenže: „Dřív to bohatě stačilo, ale mohl systém brát kvanta vody, která sem přitékala z hor a řeky Pád. A ta teď skoro není.“

Dívá se na azurovou oblohu: „Déšť nám teď pomohl, ale celkově je jeho příspěvek k vodním zásobám malý. Za normálních okolností tvoří jen asi pět procent“.

Když se diskuze převrátí k nadcházejícím volbám a otázce, jak k suchu přistupují politici, všichni mávají rukama, kroutí hlavou nebo se ironicky smějí.

Nejhlasitěji lamentuje Stefano. Když se utiší, aby si zapálil cigaretu, ostatní překládají: „Rozčiluje se, protože mu přijde absurdní, že sucho v Itálii zajímá víc novináře z Česka než naše politiky.“