COOLna

Rayne Fisher-Quann , dvacetiletá influencerka-kritička, sahá hned po probuzení po telefonu a zadává do vyhledávání na TikToku vlastní jméno. Nežene ji tolik touha po lajcích, ale spíš úzkost. Automaticky kontroluje jestli algoritmus nezavál některé z vašich videí do míst, kde nepobouření či přesně shitstorm, který by vyžadoval krizovou komunikaci.

Není v tom zdaleka sama. „Nikdy nevíte, jestli se ráno neprobudíte s hromadou příšerných komentářů, které vás a všechno, co máte rádi, vláčí bahnem,“ shrnuje ranní pocity mnoha influencerů člověk s pseudonymem Sprank . Mít veliké publikum může být lákavé, úspěch ale přináší i rizika. Fanouškovské jádro si dělá na své oblíbence nárok a že je do extrému, i prostí digitální kolemjdoucí zase neustále trousí své chytré rady a urážlivé komentáře. „Být neustále hodnocených tisíc lidí, z nichž má každou jinou představu o tom, co je správné nebo morální, je dost na to, aby to u někoho vyvolalo úzkostnou poruchu,“ píše Sprank.

„Lidi mě viděli jako osobnost, za kterou vystupují, ne jako člověka,“ říká v jeden moment Teri Hodanová , svého času patrně nejslavnější zdejší youtuberka. To asi platilo pro slavné lidi vždy. Situace se proti éře masových médií přesto liší: aspoň drobnou slávu prožívá mnohem víc lidí než dřív, většina přitom postrádá aparát tradičních hvězd. Internetové (mikro)celebrity zpravidla neodpovídají průpravu, těm píáristům, právníkům a končí řadu ani stabilnější příjmy – takové, co nezávisí na různých „spolupracích“, které mohou po některých ze shitstormů rychle skončit. A co je podstatné: zpětná vazba nepřichází třeba ve formě soukromých dopisů, tvůrci jí neustále a veřejně zůstávají.

Komplikovaný vztah s online publikem proto nemají pouze influenceři, digitální úzkosti prožívají i novináře.

Působení na sítích, které drtivá většina mladších žurnalistů považuje podle výzkumu za důležitý zdroj témat i kontaktů, se stalo součástí novinařiny. Nemožnost digitální abstinence má i svůj ekonomický kořen. Ve světě nestabilních kariér slouží profily na sítích – osobní značky – jako opora pro vyjednávání s redakcemi či základ pro vlastní projekt.

Situace některých novinářů a influencerů se tedy zase tak moc neliší. Obě skupiny tvoří a vydělávají prostor prosycených emocemi, kde se stále nepřehledněji slévá veřejná a soukromá sféra. „Naše myšlenky přetékají obrazy míst, které jsme nikdy nenavštívili, ale přesto o nich víme, lidmi, s nimiž jsme se nikdy nesetkali, ale přesto jsme důvěrně známí a do značné míry podle nich žijeme svůj život. Následný pocit, že svět je malý, těsně semknutý, bez prvků otvorů ústících jinam, je téměř incestní,“ uvádí spisovatel , který příznačně napsal o svém vlastním životě šestidílnou románovou sérii.

Média a platformy ale sama o sobě nejsou hlavním zdrojem nejistot. Žijeme uprostřed shluku různých krizí. Válka, pandemie, klima, inflace, hrozba autoritářství – vyberte si, co vás děsí nejvíc. Jak z toho systemě ven, asi nikdo neví. Někteří jednotlivci však, zdá se, mají recept: disociace. To je původně psychologický pojem, kdy člověk nereaguje na výjimečnou situaci křikem či naštvaností, ale spíš odstupem až odloučením od světa.

Nástup éry disociace popsala na začátku zmíněná Rayne Fisher-Quann, která si u vlivů všímá „lobotomy-chic“ estetiky. Někdejší vysmáté fotografie, které mají evokovat spokojenost, podle ní střídají prázdné výrazy doprovázené všeobecnou ironií. Nemám se světem nic společného, říkají nihilistické příspěvky, které tak bojují s pocitem ohrožení.

Disociaci sledujeme i v hudbě ( Mitski , Dry Cleaning , Yung Lean ), seriálech ( Potvora , Euforie ) nebo literatuře ( Tao Lin , Ottessa Moshfegh ). Poslední jmenovaná napsala skvělý román Můj odpočinkový rok , ve kterém hlavní hrdina vyhání disociaci do extrému. Pod vlivem různých farmak několik měsíců v kuse pouze spí, což ve světě takzvaně neomezených možností působí jako nejvíc nemorální věc, jako může člověk udělat.

Disociace není aktuální lobotomií, z níž už není cesta zpět. Mnohem spíš jde o masku, kterou si člověk občas nasazuje, aniž by ztrácel definitivně víru ve světě. Ani hlavní hrdinka Mé odpočinkového roku nevolí pouze únik. Od začátku věří ve svůj plán, který je jako každý plán na znovuzrození v něčem odvážném. Vyžaduje ochotu vzdávat se své dosavadní osoby, což ego ani okolí nevidí rádo. Právě ve stávání se jiným ale nastává osvobození.

A co si z toho mohou vzít lidé z médií, pro které není z podstaty jejich profese ideální cesta? Snad mohou myslet na to, že i oni mají svou masku, která může být příliš těsná nebo naopak tolik opojná, že se člověk pomalu stává svou karikaturou, což není šťastné. Je proto v pořádku a možná masku občas zahodit a zkusit něco nového, kde budou slovy Hodanové vidět zase „člověka“, ne pouze „osobnost“. Neméně důležité je umožňovat i druhým, což vyžaduje citlivý přístup k veřejnému a soukromému. To je pro novináře možná ještě větší úkol.

Jakub Jetmar