Chlapa, co se o mě postará – jak by řekli moji prarodiče, a vlastně ještě i rodiče –, nemám. Skoro začínám chápat babiččino opěvování komunismu, kdy jak říká, dostali byt nebo barák za pár kaček od JZD a od 18 let s dědou byli v podstatě soběstační i se třemi dětmi. A já sním na prahu třicítky o okně v kuchyni a židli k sezení. Ach jo.
Svobodné matky jsou na tom ještě hůř, já mám ale psa, takže je to těsně. Doufám tedy, že zase přijde cvrnknutí od kamarádů, protože tržní cenu teď už nezaplatím. Kdo nemá bohaté rodiče, byt po babičce nebo dědictví po dědovi, má teď ve městě smůlu. Nejistota z budoucnosti je nakonec pocitem celé mojí generace. Bydlení, zaměstnání, ani o jednom se nám nekonverzuje bezstarostně. Nejspíš je čas se neochotně smířit s tím, že v domku se zahradou svoje děti jednou nevychovám. Stejně jako si dnes většina lidí nekoupí zámek. Dneska je totiž zámkem i pražský byt 4+1.
Hana Merková
COOLna 
Napsat komentář