Pod krkem držím tě,
a tobě se to líbí,
držím tě však jen chvíli.
Přirážím docela hbitě,
ale nejsme v našem bytě!
Ležíme na louce nazí,
ruce jsem ti svázal.
I tak jsme si drazí,
připadám si jako tvůj vazal.
Ráda se mi poddáš,
tvé lůno mi ochotně dáváš,
můj úd si ho bez ostychu bere
a na té louce do tebe seje.
A ty hlasitě vzdycháš,
užíváš si mé přírazy,
mou hruď vášnivě líbáš,
dáváš mi lásky důkazy.
Svědkem nám je jen hmyz.
Udělám se do tebe,
vydechneš jen „Už zmiz!“
Odcházím tedy vítězně,
a při pohledu na nebe:
„Příště to bude třeba něžně.“
Michal Ondra
COOLna 
Napsat komentář