Michel Houellebecq, zřejmě neslavnější současný spisovatel na světě a jeden z mála intelektuálů, jehož knihy jsou skutečnými událostmi, si ve všech svých románech klade otázku: Co je štěstí? Jeho kniha má hormon štěstí serotonin přímo v názvu.
Evropští politici se mýlí, když si myslí, že čelí kverulantům. Nyní proti nim povstávají lidé, do nichž je zoufalství natolik zažrané, že netouží po nových začátcích.Dávno vědí, že jsou zničení, a chtějí pouze, aby se o jejich zkáze vědělo – být zaznamenanou ukázkou pádu.
Všímá si bezbrannosti policie a sám sebe se ptá, proč nevyjely protiteroristické skupiny, jež mají zkušenost s lidmi, kteří byli vyštvaní ze společného světa a utlučení evropskými hodnotami. Našimi civilizovanými prostředky se tito lidé již zastrašit nenechají.
Houellebecq se netají, že jeho velkým vzorem je německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860), jemuž v roce 2017 věnoval knižní chvalozpěv En présence de Schopenhauer (VSchopenhauerově přítomnosti).
Schopenhauer se otiskl do každé Houellebecqovy knihy. Houellebecq setkání se Schopenhauerem popisuje jako konverzi a jeho práci Svět jako vůle a představa považuje za nejdůležitější filozofické dílo.
Schopenhauer připouští, že zkušenost utrpení může člověka změnit, o čemž Houellebecq pochybuje. Jeho hrdinové jsou depresemi rozdíraní za živa, tiše a nedramaticky. Jejich problémem není, že zemřel Bůh, a vše je možné, ale násilný tržní mechanismus, který se přelil do všech oblastí lidského života. Pro Houellebecqa je příkladem přelití konkurenčního boje do nitra společnosti moderní sexualita odtržená od reprodukce a trvalých vztahů. To platí i pro jeho nejnovější román Serotonin.
Houellebecq ve všech svých knihách kritizuje modernu – volný trh, individualismus a sexuální revoluci, která oddělila sex od reprodukce. Svůdnost sexu stojí a padá s tím, že je spojen se strachem. Jediný pohlavní styk může být počátkem nového života a milencům může zcela změnit život.
Jakmile ze sexu zmizí fatalita, vyjeví se v celé své směšnosti. Právě to podle hlavního hrdiny románu Serotonin vědí katoličtí konzervativci, kteří chrání posvátnost sexu – že bez fatality není legrace.
Moderní společnost je stroj na neštěstí, proto zoufalství hlavních hrdinů není jejich osobní vinou. Houellebecq, čtenář francouzského myslitele Augusta Comta (1798–1857), nemoralizuje, ale strohým jazykem popisuje společenské síly v jednotlivcích. Vyrostla-li celá generace, která z nějakého důvodu není schopná žít ve vztahu, pak vinní nejsou jednotlivci, ale to, že tito nešťastníci žijí ve světě, v němž láska neexistuje, aspoň ne pro ně.
Houellebecq popisuje situaci společnosti, v níž jsou deprese a neschopnost milovat stejně nevyhnutelné jako se nadýchat výfukových plynů při procházce okolo dálnice.
Kritika, že nabízí jen sžíravé komentáře, aniž by navrhoval řešení, je stejně nemístná jako předsudek, že je obtížnější něco zničit než postavit. Zničit typ myšlení, instituce nebo životní styl je obrovská výzva, možná podstatně větší než cokoliv postavit. Houellebecq nevyzývá ke zkáze ani k budování. Odhaluje zkázu, která již nyní rozbíjí společnost.
Příčinou zkázy Evropy není nástup populistů, jak neustále slyšíme. Populismu se Houellebecq věnuje v lednové eseji pro americký měsíčník Harper‘s a kritikům populismu se vysmívá i v románu Serotonin – namísto populismu bychom se měli obávat epidemie zatvrzelého srdce. Politici si stěžují, že se již nebojuje o ideje, a viní populisty z převzetí moci, Houellebecq to však vidí jinak – kdejaký evropský úředník je schopný za ideu volného trhu položit život.
Houellebecq se ve svém novém románu zabývá důsledky individualismu a liberalismu, zásadní argument proti moderně je však prostší – bolest…
A připojuje i poznámku k Evropské unii. Spojená Evropa je podle Houellebecqa hloupá a trapná myšlenka, která se proměnila ve zlý sen, jejž nyní obhajují bezcitní lidé, kteří se nezajímají o osud lidí, přírody a zvířat. Obdivuje anglickou odvahu k brexitu.
Skutečné výkony nejsou výsledkem vlastního prosazování, ctižádosti nebo schopnosti ždímat zaměstnance. Vše velké a nesmrtelné vzniklo ze schopnosti zapomenout na sebe, neplést do svého života příliš vlastní vůle, přesvědčení a ctižádosti. Lidé, kteří jsou toho schopní, zakoušejí radost, která je jediná zdrojem díla.
Každá radost, každý pocit štěstí, obsahuje něco nadpřirozeného – zapomeneme na sebe, cítíme se vykoupeni. Tento rozměr, nikoliv svoboda jedince, charakterizuje člověka.
V románu Serotonin se setkáváme i s nadějí. Houellebecq si není jistý, zda na ní lze stavět, ale hlavní postava se k ní neustále vrací. Lidé vyčerpaní, zoufalí a cyničtí se mohou prozoufat k odmítnutí vůle. Právě to je podle Houellebecqa, čtenáře Schopenhauera, vrcholným výkonem – ustoupení od sebe samého a nahlédnutí, že já, krávy, stromy i druhý člověk jsme ze stejné tkáně.
Tereza Matějčková
COOLna 
Napsat komentář