Předtucha

Náhodou vyhlédl jsem z otevřeného okna

a spatřil sebe na Jeho soudné lavici:

rozryté čelo, rozcuchaná kštice, do prázdna oči civící.

Tak takhle přijde jednou smrt,

bez loučení, tak náhle a tak brzy,

jen co on zvolna perem ortel napíše

a vyřinou se slzy?

Když pak nějaké slovo zvolna vykroužil,

já bez vzdoru a touhy, omámený

zíral na nahé jméno: bylo tvé –

mé milované ženy.

Může se to stát zítra, možná napřesrok?

Že klam to nebyl, to vím jistě.

Od okna jsem se s hrůzou otočil:

ty sedíš na svém místě.

Proč neslyšel jsem žádná varování,

jistý, že tvoje krutá láska nezetlí?

Teď už je pozdě: návnada spolykána –

a háček je zaseklý.

Robert Graves – Kráska v nesnázích

básně