Zprávy o tom, že enormně stoupl v pandemii prodej alkoholu, vás tedy nepřekvapují?
Ne, ale je možné, že u nás to na oficiálních číslech zase tak výrazně vidět nebude. Lidé v Česku mají obecně alkoholu velké zásoby a v mnoha regionech je fenoménem i domácí pálení. Takže oficiální spotřeba alkoholu je výrazně zkreslená. Ale ono stačí, když se podíváte na sociální sítě nebo po sousedství, a vidíte, že lidé teď opravdu pijí výrazně víc.
Může se zvýšené domácí pití alkoholu projeviti ve zhoršené odolnosti proti nákaze koronaviru?
To může být pro mnoho lidí skutečně problém. Jeden z dopadů pití alkoholu je, že se vám zhoršuje imunita. Takže dlouhodobé pití vysokých dávek alkoholu znamená, že jste si v podstatě vytvořili předpoklad pro nakažení koronavirem, alespoň ve srovnání se stavem, kdybyste nepili. A i průběh nemoci pak může být horší.
Tudíž informace, které se objevovaly na začátku pandemie, tedy že alkohol viry zabíjí či před nimi člověka částečně chrání, byly úplně scestné?
To byla hodně velká blbost. Bezpochyby vám alkohol může zlepšit náladu, ale jen do chvíle, dokud nevystřízlivíte. Pití na kuráž může leckomu připadat atraktivní, ale ať již z pohledu rizik spojených s opilostí, nebo z „rozpití se“ je ta daň až příliš velká. Frustrace, naštvání a nejistota jsou samozřejmě z hlediska domácího pití velkým nebezpečím.
Alkohol je u nás droga číslo jedna. Proč je obecně spíše bagatelizován?
V našich podmínkách je zakořeněno, že pijí téměř všichni (uvádí se, že každý Čech starší 15 let vypije ročně v průměru 16,5 litru čistého alkoholu, pozn. red.), je to něco tradičního. A když se objeví jakákoliv novinka z výzkumu škodlivosti alkoholu, bývají reakce vinařských a pivařských lobby, které jsou u nás nejsilnější, velmi prudké. Je to něco, co se opravdu velmi obtížně ovlivňuje.
Podle v roce 2019 zveřejněné oficiální statistiky pije v Česku 690 000 lidí alkohol denně nebo téměř denně…
A k tomu ještě připočítejte lidi, kteří se ocitají nad úrovní akceptovatelného rizika, tedy nad hranicí minimální škodlivosti. A najednou se už bavíme o 1,2 milionu lidí. Stále se nám bohužel nedaří vysvětlit jednu velmi podstatnou věc: Lidé si pořád myslí, že když se řekne alkohol, jediný problém je závislost. A dokud závislost není, je to v pohodě. To je ovšem fatální omyl. Lidí, kteří si výrazně škodí alkoholem a jsou současně závislí, je relativně málo. Úroveň nebezpečné spotřeby alkoholu, která se týká docela velkého množství lidí, totiž vůbec nemusí způsobovat závislost. To je pokřivení, které je nastaveno v hlavách většiny populace a které stojí za oním velkým podceněním alkoholu.
Jaké dopady na širokou populaci máte namysli?
Vezměte si například názor, že lidé závislí na alkoholu jsou průšvihoví pacienti, zatímco diabetik je běžný pacient. Jenže nikdo již nedodá, že čtvrtina z nich (lidí s cukrovkou druhého typu) se stala diabetiky skrze pití alkoholu. Tyto souvislosti někdy nechtějí vidět a řešit ani lékaři. Nebo propojení alkoholu s onkologií. Kolik lidí přemýšlí u svého pátého piva o tom, že obrovské množství onkologických diagnóz je velmi úzce spojeno právě s vysokou spotřebou alkoholu? Není náhoda, že někdo má rakovinu určitého typu v padesáti letech. U řady takových lidí se ukazuje, že mají za sebou anamnézu třicetiletého těžkého pití. Alkohol je poměrně silný karcinogen. (Alkoholismus stojí českou společnost přibližně 60 miliard korun ročně. Za léčbu těžkého poškození jater, vysokého krevního tlaku či závislosti na alkoholu dá stát každoročně kolem 12 miliard korun.)
Proto se v poslední době obecně změnil postoj odborníků k alkoholu?
Původně se mluvilo o doporučené dávce alkoholu – například že jedno pivo denně neškodí. Teď už se říká,že bezpečná dávka alkoholu neexistuje.
Ukázalo se totiž, že nejsme schopni definovat dávku, u níž by se řeklo, že nepředstavuje riziko. V populaci jsou citliví lidé, pro které jsou i malé dávky alkoholu potenciální problém. Navíc se zvýšila dostupnost a kvalita veřejných zdravotních dat, což nám umožňuje dělat analýzy, které před třiceti lety dělat nešly. Jasný vztah mezi konzumací alkoholu a například právě onkologickými onemocněními je dost drsný. A ukazuje se, že nad spoustou věcí – například nad vyjádřením, že červené víno prospívá kardiovaskulárnímu systému – už nelze mávat rukou. V těle totiž není jen srdce, a mnoho lidí má problém skončit jednou deckou vína.
Takže jedna sklenka červeného vína denně už není pro zdraví to nejlepší? Dřív byl vliv antioxidantů a flavonoidů ve vztahu k srdci vyzdvihován…
S kardiology jsme sladili noty a shodli se, že bychom to takto neměli komunikovat, že to je pro lidi matoucí. Pro určitou skupinu populace může malé množství vína z kardiologického hlediska skutečně přinést pozitivní efekt. Jenže na celou problematiku se nemůžete dívat jenom z pohledu kardiologa, vedle něj je i hepatolog, neurolog, onkolog a další lékařské odbornosti, které na totéž množství alkoholu mají poněkud jiný názor.
Vzal jste si za cíl sjednotit stanoviska jednotlivých lékařských odborností na škodlivost alkoholu, popřípadě tabáku?
Ano, to byla naše motivace. Není nic horšího než posílat do populace matoucí a vzájemně se vylučující stanoviska. Adiktologie (obor zabývající se závislostmi, pozn. red.) má jednu obrovskou výhodu, a tou je její interdisciplinární povaha. My se bez kombinace poznatků z jiných oborů neobejdeme. A je logickým očekáváním, že adiktologie má přinášet podněty pro účinnou prevenci. Proto je v pořádku, že upozorňujeme na existující rozpory. Například v pohledu na škodlivost alkoholu. Úroveň zdravotní gramotnosti je nejen v naší populaci nesmírně nízká, lidé obecně velmi málo rozumějí informacím o zdraví.
Přestože zásadní roli v tom, že se z člověka stane alkoholik, hraje genetika a celková biologická výbava, dá se i tak určit hranice rizikového pití?
Vznikla tzv. národní vodítka pro posuzování míry rizikovosti alkoholu. Velké země, jako jsou Spojené státy, Kanada nebo Velká Británie, je sestavily velmi pečlivě a investovaly do toho velké peníze. A dneska už existuje mezi těmito vodítky průnik, kdy se zlatý střed ustavuje na hranici 20 až 30 gramů etanolu u mužů na den. Česká doporučení jsou u mužů ne více než 24 gramů čistého alkoholu na den. A u žen 16 gramů na den, protože ty mají doporučenou gramáž vždy zhruba o třetinu nižší. Současně jsou ale důležitá i další dvě kritéria – jeden až dva dny v týdnu by neměl člověk pít alkohol vůbec a současně při jedné epizodě pití by spotřeba neměla překročit 40 až 60 gramů alkoholu. Tato tři kritéria definují takzvané nízkorizikové pití. Nelze říci, že je riziko úplně nulové, ale pro většinovou populaci a zdravého člověka není významné.
Když to převedeme na srozumitelnější počty, pak průměrný člověk by neměl denně vypít více než jednu velkou dvanáctku a při posezení maximálně tři, ale spíš jen dvě piva?
Přesně tak. (Podle tabulek Medical Tribune půllitr desetistupňového piva obsahuje 20 gramů čistého alkoholu, dvanáctka má 25 gramů. Ve dvou deci vína s podílem alkoholu 10–14 % je 20–28 gramů. A 0,4 dcl tvrdého 40 % alkoholu, tedy jeden velký panák, obsahuje 14 až 16 g čistého alkoholu.)
Kdy se nízké riziko stává už vysokým?
U chlapů se riziko začíná lámat u zhruba 60 až 80 gramů čistého alkoholu na den. Pokud se nějaký muž pohybuje dlouhodobě nad touto hranicí, rizika u většiny onemocnění začínají růst exponenciálně. A u denní spotřeby 100 gramů alkoholu už to riziko u řady onemocnění roste až o stovky procent. Takže když někdo vypije pět piv denně, jde už o natolik zlomovou hranici, že prakticky přestává dávat smysl počítat nějaké gramy. Bohužel tihle lidé častěji umírají na různá onemocnění už ve věku kolem padesáti či šedesáti let.
Ale asi bude záležet i na životním stylu dotyčného, ne?
Samozřejmě. Je jasné, že jak lidi žijí, vše se sčítá. Jakmile se začne kombinovat to, co jíte, jestli kouříte, jak se hýbete a jakou máte stresovou zátěž, což je obrovský negativní faktor, může vzniknout doslova smrtící kombinace radikálně zvyšující nemocnost a snižující délku života.
Tvrdí se, že alkohol je spojen se sedmi typy rakoviny. Je to pravda?
V dnešní době už mluvíme o devíti typech. V zásadě je to logické – místa, kudy prochází alkohol tělem, se stávají zranitelnějšími. Takže může jít o rakovinu hrtanu, hltanu, žaludku nebo tlustého střeva, konečníku… U některých typů je ale vliv alkoholu i bez přímého kontaktu s daným orgánem. Dříve se například moc nevědělo, že u žen souvisí užívání alkoholu s rakovinou prsu. Toxicita alkoholu je ovšem taková, že může vyvolat i jiné typy rakovin (Podle Světové zdravotnické organizace se alkohol podílí téměř z 50 % na jaterní cirhóze a rakovině jater, z 26 % na rakovině dutiny ústní, hltanu a jícnu, z 26 % na rakovině slinivky, z více než 10 % na onemocnění tlustého střeva a rekta a z 5 % na rakovině prsu u žen.)
O pivu se mluví jako o českém národním nápoji. V množství vypitých piv jsme první na světě, podle posledních údajů to vychází na 141 litr na hlavu. Ale zároveň je Česko i jedním z nechvalných premiantů ve výskytu rakoviny tlustého střeva a konečníku. Mají tyto hodnoty nějakou spojitost?
Bez debat. Významnou roli zde sehrává i životospráva, například vysoký podíl uzenin a málo zeleniny. Ale množství alkoholu je z hlediska rizika výskytu rakoviny velice podstatné. A čím vyšší procento alkoholu pití obsahuje, tím vyšší je riziko. Proto je v některých zemích zakázán absint (nápoj zpravidla zelené barvy, jenž se vyrábí z pelyňku, anýzu a fenyklu, obsahuje od 65 % do 80 % alkoholu.).
V jakém věku většinou přicházejí lidé do adiktologické ambulance?
Z hlediska léčby závislosti je tradiční cílová skupina ve věku 45 let a více. Objevují se ale i mladší lidé, u kterých většinou není nutná ústavní léčba. Naštěstí. To říkám z pohledu toho, že když se někdo rozpije ve dvaceti, první problémy přijdou docela brzo. Po pěti až deseti letech pití. S takovými pacienty se dá ale pracovat z hlediska odvykání mnohem rychleji a úspěšněji, než když přijdou s prominutím „vypití padesátníci“.
Bylo pro vás z profesionálního hlediska přínosem, že jste si sám prošel obdobím závislosti na alkoholu? Jako student gymnázia z Tišnova, malého města kousek od Brna, kde byl školník vyhlášený tím,že vařil pervitin…
Ano. Když jsem se zpětně koukal na epizody ve svém životě nebo na konkrétní situace, pak porozumění tomu, jakou roli v tom sehrál alkohol a čím jsem si sám zkomplikoval život, bylo nesmírně důležité. Když jsem si dělal pořádek před vlastním prahem, zjišťoval jsem, že spousta věcí u mě fungovala úplně stejně, jako to vidím u svých pacientů. Na sobě jsem si tak vyzkoušel to, co považuji za zásadní moment léčby obecně. Totiž, že lidé se velmi liší ve schopnosti sebereflexe a kritického pohledu na sebe… Základní a neúprosná logika v psychoterapeutickém procesu i v běžném životě je, že pokud nerozumíte sobě a svým potřebám, nemůžete porozumět tomu, jak funguje svět kolem vás. Opilost vede k odtlumení všeho, co na vás doléhá zevnitř i zvenku. Neznamená to ale, že problém přestane existovat. Jen jste od něj na chvíli odříznuti.
Nové přístupy v léčbě závislostí zahrnují také nutriční terapii. Tedy jak jíst zdravě nebo případně zhubnout. Proč?
Kolik kuřáků odlákalo od nekouření to, že neuhlídali váhu a přibrali? To nejen pro ženy může být kolikrát jeden z klíčových faktorů, proč u kouření zůstat. A kolik kuřáků má fixaci na cigaretu jenom kvůli tomu, že to pomáhá odvádět úzkost? Když jim to vezmete a nenabídnete jim alternativu, nemůže to být úspěšné.
Mluvíte-li o alternativách, může být řešením například tzv. zahřívaný tabák?
Tabákové firmy pochopily – což svědčí o nějaké míře sebereflexe –, že klasickým cigaretám odzvonilo. A že je to prohraný boj. Z elektronických cigaret a zahřívaného tabáku se začala stávat trendová záležitost a něco, co úplně zválcovalo celý tabákový trh. Nezbylo jim vlastně nic jiného než to uchopit. Pokud chtěly přežít. Netroufám si to ale teď hodnotit, na to by bylo potřeba více času. Nicméně někde na konci tlak okolností na tabákový průmysl přinesl benefit, že se objevilo něco, co je z hlediska zdraví méně nebezpečné než spalování tabáku, než hořící cigareta.
Sami výrobci uvádějí, že oproti spalovanému tabáku má zahřívaný tabák o 95 % méně škodlivých látek. To je docela dost…
Byla by to akademická debata o tom, jestli je to o 85, nebo 95 procent… I kdyby to ale bylo jenom třeba o 50 procent, je to výrazně menší riziko poškození zdraví lidí. Můj obor není černobílý, jde v něm o něco, co lidé dělali odjakživa. Neexistuje moment, kdy si vyšší bytost zvaná člověk zčistajasna uvědomila, že by se dalo chlastat a užívat omamné látky. Toxikomanie je přítomna i u zvířat. Je to součást naší biologické výbavy. Jedním z cílů aplikované adiktologie je proto snižovat rizika. Potřebujeme o tom vědět co nejvíce a znát možné vedlejší efekty.
Nepřipadá vám pozoruhodné, že se tabákový průmysl najednou zastavil, vyhlásil heslo Unsmoke (nekouřit) a stávající kuřáky se snaží přeučit na bezdýmná zařízení?
Kdyby někdo s něčím podobným přišel před dvaceti lety, pravděpodobně se mu všichni vysmějí… Je to skutečně fascinující moment. A z hlediska historie užívání tabáku asi skutečně revoluční, včetně nových možností pro léčbu závislosti na nikotinu.
Když se podíváte, kolik máte pravidelných kuřáků, pak u nás se bavíme o dvou milionech lidí. Ale kolik máme u nás abstinentů? Minimálně… A také jde o kulturní vazby. Cigareta si prošla v naší kultuře nějakým vývojem posledních 500 let, ale alkohol je její integrální součástí od nepaměti. Prorostl do společenského i spirituálního rozměru našeho bytí. Jen vzpomeňme na mešní víno… Alkohol je tedy součástí naší kultury a je mnohem složitější s tím jakkoliv hnout. I když to se dřív zdálo nemožné i u cigaret… Hodně záleží na společenských hranicích, trendech a poptávce.
Jak tak sleduji technologický pokrok, zdá se mi, že náš obor to spolu se sexuálním průmyslem za nějaký čas zcela zválcuje. Bude to znamenat úplnou revoluci. Od špinavého heroinu na ulici se přejde k něčemu, co si nějakým způsobem nahrajete do hlavy a bude to mít stejný efekt. Přesně to totiž zapadá do základní neurózy naší doby – mít všechno pod kontrolou. Kdykoliv to budete moci vypnout, budete to moci dávkovat, různě s tím laborovat. Profesor Russell Newcombe z anglické John Moores University tomu říká psychonauti. Budete mít možnosti zažívat různé stavy, aniž byste jich dosáhli farmakologickou cestou. A myslím, že za dvacet nebo padesát let – pokud nás do té doby neskolí globální katastrofa typu pandemie koronaviru – se adiktologie úplně překlopí do Matrixu a že to Wachowští fakt trefili (kultovní film napsaný a režírovaný sourozenci Wachowskými z roku 1999 popisuje svět v Matrixu, rozsáhlém počítačovém systému, na který jsou připojeni lidé a žijí v něm svůj virtuální život.).
Prof. PhDr. Michal Miovský, Ph. D
Klinický psycholog a psychoterapeut
COOLna 
Napsat komentář