COOLna

„Chladný, rezervovaný přístup k válce na Ukrajině lze od Afričanů chápat jako jakési nastavení zrcadla Západu ve smyslu podívejte se, co jste vy po desítky let dělali nám, teď to máte zpátky,“ popisuje s tím, že Rusové se snaží získat Afriku na svou stranu ohledně své agrese na Ukrajině.

Představitelé Kremlu jsou v poslední době aktivní v diplomacii. Nejprve summit v Íránu, následně v Turecku podepsaná dohoda o vývozu ukrajinského obilí, poté návštěva čtyř afrických států. Za hranice Ruska vyrazili ruský prezident Vladimir Putin, ministr obrany Sergej Šojgu a na africký kontinent v minulém týdnu ministr zahraničí Sergej Lavrov. Jak okomentovat právě jeho turné po čtyřech zemích?
V pozadí je nutno vzít v potaz historické vazby mezi někdejším Sovětským svazem a řadou afrických zemí. Lavrovova cesta měla podle mého soudu dvě hlavní poselství: symbolicko-diplomatické a ekonomicko-vojenské. Zaprvé se Rusové snaží získat Afriku na svou stranu ohledně své agrese na Ukrajině.

Platí totiž, že v řadě afrických zemí rezonuje antiimperiální a antizápadní narativ. To však neznamená, že by tam byla nějak zvlášť rozsáhlá masivní podpora režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Afričané ale chápou válku na Ukrajině ve smyslu – „Západe, podívejte se, co jste vy po desítky let dělali nám, teď to máte zpátky“.

Zadruhé si Rusko slibuje od afrických států v ekonomické rovině nové kontrakty ve zbrojním průmyslu.

Proč si šéf ruské diplomacie Lavrov vybral pro svoji návštěvu zrovna Egypt, Konžskou republiku, Ugandu a Etiopii?
Egypt je strategickou zemí, kde měli Rusové historicky řadu zbrojních kontraktů už od 50. let minulého století. Zároveň je to jedna z největších ekonomik Afriky. Co se týče návštěvy republiky Kongo, dovolím si odhadnout, že šlo také o zbrojní dodávky, přestože jde o relativně malý stát. V případě Ugandy hrála svou roli nejspíš ropa. Etiopie, tedy druhá nejlidnatější země v Africe, byla vybrána určitě z toho důvodu, že na jejím území, v regionu Tigraj, už dva roky probíhá konflikt.

Ostatně sami Etiopané Ukrajinu k tomuto vzbouřenému regionu trochu připodobňují a s ohledem na fakt, že obviňují Spojené státy a Evropskou unii (EU) z vměšování se do vnitřních záležitostí své země, zákonitě fandí Rusku. Nikoliv z toho důvodu, že by – s nadsázkou řečeno – měli nad postelemi plakát vládce Kremlu Putina, ale spíš kvůli tomu, že Rusko pokládají za jedinou mocnost, která je schopná čelit Západu.

Společným tématem Lavrovovy mise na africký kontinent byla dohoda ohledně odblokování ukrajinských přístavů pro export zadržovaného obilí. Tento cíl zapadal do diplomatického snažení ukázat Africe, že Moskva za současnou potravinovou krizi není zodpovědná a že za ni mohou Ukrajinci.

Jak se africké země v současnosti vypořádávají s nedostatkem obilí?
Situace je různá. Mnoho států však doufá, že se podaří dodávky obilí z Ukrajiny znovu nastartovat. Pro Afričany je to stěžejní pilíř jejich potravinové bezpečnosti. Velmi ovlivněné je třeba Somálsko, které je zcela závislé na dovozu obilí z Ukrajiny. Nyní alespoň importuje z Turecka, avšak dovoz z Ukrajiny to pochopitelně nahradit nemůže.

Zmínil jste, že řada Etiopanů v souvislosti s válkou na Ukrajině fandí Ruské federaci. Jak se ale k ruské okupaci Ukrajiny staví africké státy jako celek?
Leccos napověděla videokonference ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s představiteli Africké unie (AU). V červnu se jí zúčastnili pouze čtyři zástupci. Znovu však zdůrazním: nejde o uznávání Putinova režimu, spíš jde o doklad toho, že Afričané nezapomněli. Země NATO se velkou měrou podílely například na svržení režimu Muammara Kaddáfího v Libyi. Přitom ten byl v Africe nesmírně populární, navíc šlo o velkého sponzora Africké unie.

Chladný, rezervovaný přístup k válce na Ukrajině proto lze od Afričanů chápat jako jakési nastavení zrcadla. Zároveň platí, že onen konflikt je pro ně územně velmi vzdálený a nemusí se tím bezprostředně zabývat.

Nakolik velký je vliv Ruska v současné v Africe?
Záleží, o jaké části Afriky se bavíme. V několik zemích, jako je například Mali či Libye, působí takzvaní Vagnerovci. Ruská ozbrojená skupina, o které se soudí, že je úzce napojená na Kreml, byť to Rusko setrvale popírá. Tito bojovníci se vždy objeví tam, kde je nějaký konfliktní potenciál.

Z ekonomického hlediska pak Rusko sází na zbrojní kontrakty, jak jsem už naznačil. To je jejich hlavní devíza. Řeč může být například i o důlním průmyslu, v čemž hrají roli opět historické zkušenosti a dříve získané kontakty se Sověty. Co se týče třeba technologického know-how, tak Rusko – na rozdíl od Číny, Turecka a zejména Západu – nemá mnoho co nabídnout.

Které z mocností kromě Ruska v Africe operují?
Své zájmy tam má Evropská unie, Čína, Spojené státy a řada takzvaně nových mocností jako je Turecko, Indie, Indonésie a třeba Malajsie. EU mocně sponzoruje chod Africké unie, přičemž Afričané tuto spolupráci kvitují. Co se týče Číny, ta už řadu afrických zemí ovládla. Například Zambii si, s trochou nadsázky, koupila. Řada Afričanů si však dnes již uvědomuje, že to, co je čínské a levné, nemusí být zárukou kvality. S nárůstem střední třídy v některých afrických státech dochází i k přehodnocování vztahů s Čínou. Americké zájmy se po 11. září 2001 týkají zejména bezpečnosti a humanitární pomoci. Američané, podobně jako Číňané, mají rovněž co nabídnout v rámci inovativních technologií. Celkově se dá říci, že dnes má většina zemí Afriky na výběr z palety různých partnerů.

Lze tedy situaci chápat tak, že se Rusko orientuje zejména na obchod se zbraněmi a Čína spíše investuje a nabízí různé další vymoženosti?
Ano, Čína na rozdíl od Ruska může nabídnout prakticky všechno, když to zjednoduším – od špendlíků po jakékoliv typy zbraní. Ruská federace tak široký záběr nikdy mít nebude. Problém je, že Číňané si řadu zemí v podstatě koupili. Již zmiňovaná Zambie, ale třeba také Keňa a Etiopie jsou dnes vůči této asijské zemi natolik zadlužené, že to už asi nikdy nesplatí.

afrikanista Jan Záhořík