COOLna

Ve firmě Vodňanská drůbež z koncernu Agrofert mezi lety 2015 až 2021 pracovalo několik stovek dělníků z Vietnamu v otřesných podmínkách. Po několik let byli v továrně téměř nonstop, dostávali méně, než si vydělali, neměli u sebe smlouvy. Báli se odejít kvůli dluhům za česká víza a strachu ze zprostředkovatelů, které si firma najala jako tlumočníky.

Do drůbežáren přijeli přímo z Hanoje, kde je na práci nalákali. Za česká víza musel každý z nich zaplatit přes 300 tisíc Kč, protože systém udílení pracovních víz do České republiky ovládli zprostředkovatelé. Český stát problém dlouhodobě nechce nebo nedokáže řešit.

Situaci nezlepšily ani vlády, ve kterých zasedal Andrej Babiš, nejprve jako ministr financí a později jako premiér. Jako majitel firmy Vodňanská drůbež z celé situace naopak profitoval.

V drůbežárnách z holdingu Agrofert se postupně začali objevovat Ukrajinci, Rumuni, Bulhaři, Mongolové a také Vietnamci. Zvláště v „dovozu“ Vietnamců se firmě dařilo. Od roku 2013 do roku 2019 (začátkem roku 2020 se kvůli covidové pandemii příliv pracovníků z Vietnamu do ČR de facto zastavil) jich získala nejméně 538, zdaleka nejvíce ze všech českých zaměstnavatelů.

„Zavěšoval jsem ještě živá kuřata na háky nebo pracoval v chlaďácích. V létě bylo velké horko, v zimě zima větší než venku. Všude hrozný smrad,“ popisuje Nguyen Van Nam svoji práci. K tomu téměř každodenní přesčasy.

„Měl jsem pracovat jenom osm hodin denně, ale ve výsledku jsem pracoval třikrát až pětkrát týdně třináct až patnáct hodin denně,“ vysvětluje. Pracovat osm hodin si dovolil jen tehdy, když už byl opravdu unavený. Vydržel to pět let. „Musel jsem,“ podotýká lakonicky.

Z Vietnamu stejně jako všichni jeho krajané přijel zadlužený. Za možnost dostat se do drůbežáren zaplatil čtrnáct tisíc dolarů — při kurzech roku 2016 to činí zhruba 340 tisíc korun. Půjčil si v bance, od rodiny a známých. Dluh bylo nutné začít okamžitě splácet.

Mzda v drůbežárně ale byla tak malá, že bez přesčasů by na splátky neměl. „Kdo mohl, měl tu třeba příbuzné nebo známé, při první příležitosti v ‚kuřeti‘ skončil, sám jsem tu ale nikoho neznal,“ říká.

Mzda v drůbežárně ale byla tak malá, že bez přesčasů by na splátky neměl. „Kdo mohl, měl tu třeba příbuzné nebo známé, při první příležitosti v ‚kuřeti‘ skončil, sám jsem tu ale nikoho neznal,“ říká.

Navíc měl opravdový strach z vietnamských zprostředkovatelů, kteří v továrně působili jako tlumočníci. Ti totiž měli jeho osud v České republice, a to i díky vedení drůbežáren, od začátku pevně v rukou.

„Tlumočníci“, které najala firma Vodňanská drůbež, měli v držení jeho pracovní smlouvu, přestože byl kmenovým zaměstnancem továrny. On sám ji viděl jen při příjezdu, když ji podepisoval, ale do ruky ji nikdy nedostal.

„Vůbec jsem nevěděl, na co mám nárok a na co ne, ve všem jsem závisel na nich,“ říká Nguyen Van Nam. Nevěděl ani, jaký má mít plat. Jen věděl, že značnou část z něj dává právě „tlumočníkům“. Měsíčně byl schopen vydělat s přesčasy mezi dvaceti až třiceti tisíci korunami.

„My jako nově příchozí neumíme moc česky, neznáme pravidla, zákony, takže jsme všechno museli řešit přes ně a oni nám z výplat, které jsme dostávali, ubírali,“ vysvětluje. Kolik si zprostředkovatelé-tlumočníci brali, se lišilo případ od případu. Stávalo se, že pracoval 250 hodin měsíčně a dostal menší výplatu, než když pracoval méně času. Administraci výplat měli totiž v rukou také „tlumočníci“.

Zprostředkovatelé kromě veškeré komunikace s firmou pro něj též vyřizovali všechny formality ohledně prodlužování pobytu, za což jim opět platil. Vzali si například 10 500 Kč za prodloužení zaměstnanecké karty, což byla i podle dalších vietnamských zaměstnanců drůbežáren, se kterými reportérka Deníku Referendum mluvila, obvyklá taxa.

I proto z nich měl Nguyen Van Nam opravdu strach. Kdyby musel zpět do Vietnamu, nikdy by se mu nepodařilo vrátit peníze, které si půjčil.

„Říkali nám, že mohou zařídit, aby nám nebyl prodloužen pobyt, například tak, že nám nedají z továrny správné papíry.“ Tlumočníky-zprostředkovatele přitom opakovaně vídal s českým vedením provozu drůbežáren, které s ním — kromě jednoduchých pracovních pokynů — odmítalo komunikovat, i když se naučil trochu česky.

„Paní vedoucí, když například viděla můj platový výměr, se divila, proč mám tak málo peněz, když jsem pracoval tolik hodin. Řešit mě to poslala ale zase za nimi,“ říká. „Zavolali je vždycky z vedení, když bylo potřeba Vietnamcům něco vysvětlit,“ potvrzuje jeho slova Alena Novotná, bývalá zaměstnankyně Vodňanské drůbeže.

Ve stejném duchu o své zkušenosti z drůbežáren mluví i Tran Hung Lam, který dva roky pracoval v provozu na Moravě. Kromě vyčerpávající práce mu nejvíce vadila nutnost pravidelně platit zprostředkovatelům. V České republice měl ovšem již nějaké kontakty, proto se mu podařilo odejít z továrny již po dvou letech, kdy mu skončila smlouva. Nyní pracuje v pohostinství.

Nguyen Van Nam i Pham Thanh Ha museli vydržet v drůbežárně pět let, až do získání trvalého pobytu. Jen díky tomu přestali být závislí na „tlumočnících“. Získali tak totiž nejen neomezený přístup na český pracovní trh, ale odpadla jim konečně i nejistota spojená s prodlužováním povolení k pobytu.

Veškerá komunikace na přání společnosti Agrofert probíhala v písemné podobě, přes email — na dotazy ohledně postavení vietnamských dělníků odpovídá takto:

„V našich společnostech neklademe důraz na národnost. I cizince bereme po vyřízení všech potřebných formalit raději do hlavního pracovního poměru. Mají u nás pak zcela stejné podmínky jako ostatní tuzemští pracovníci. Mzdu mají ve stejné výši jako kmenoví zaměstnanci a problémy na pracovišti mohou řešit se svým nadřízeným.

Pokud by zaměstnanec pocítil, že se děje něco v rozporu se zákonem nebo třeba s naším koncernovým etickým kodexem, může se v rámci našeho programu Compliance obracet na nezávislé Compliance officery, a to prostřednictvím naší telefonické nebo online linky Tell Us, kteří pak každý případ zodpovědně prověří a najdou příslušné řešení dané situace.“

Linka ovšem funguje pouze v češtině a v některých případech v angličtině. A nevědí o ní ani dlouholetí čeští zaměstnanci firmy, jak potvrzuje Alena Novotná, jež v jihočeské pobočce drůbežáren vietnamské spolupracovníky vídala denně.

Podle zkušeností občanských organizací, které pracují v terénu se zahraničními dělníky, se zaměstnavatelé často tváří, že o problémech svých zaměstnanců nic nevědí. „Prokázat jim úmyslné vykořisťování je velmi těžké,“ vysvětluje Blanka Tollarová z Konzorcia občanských organizací pracujících s migranty. Přesto je podle ní zřejmé, že zadlužení cizinci, bez znalosti jazyka, se v České republice běžně stávají obětí vykořisťovatelských praktik.

„Považují nás za podřadné pracovníky. Kdybych řekl otroky, trochu bych přeháněl, ale už se to tomu blíží. Chci jenom, aby tento systém skončil,“ říká dnes Nguyen Van Nam.