Nikdy nepřestanu obdivovat dětský zápal a zanícení pro činnost, které se právě věnují, pohnutí, se kterým vše prožívají. Vezměme si například Vánoce, to skutečné „věření na Ježíška“. Nebo nelíčenou lásku k nějaké hračce! Můj syn Honzík se mnoho let nikam nepohnul bez svého krtka, kterému neustále miliskoval jeho legendární tři vlásky na hlavě. Nebo můj syn Jiřík – ten má několik imaginárních kamarádů, kteří ho provázejí životem. Tím ústředním je tukan. Jde o stvoření, které je s ním na každém kroku, vše prožívají spolu a Jiřík vážně věří, že existuje.
Rád s oblibou říkám, že v každém z nás je pětileté dítě… I když nám je ve skutečnosti o několik roků více. Jsem šťastný za každého jedince, ve kterém zůstalo něco z dětství, schopnost blbnout, bláznit a nehledě na přísné pohledy vážných a moralizujících lidí dělat skopičiny. Ono vlastně jen stačí podívat se občas na svět dětskýma očima. Často se zamýšlím, jak je to s tou dospělostí. Proč někdo nenávratně ztratí takové to dítě v sobě a jiný je naopak dítětem navždy?
Například letadla. Kdo by v sedmnáctém století předpověděl terminály, VIP salonky, lety Frankfurt–Tokio? To by byl blázen, nebo velké dítě! A v tom se možná máme od dětí co učit. Že nic není nemožné. Že drak může přiletět, převrhnout talíř s polévkou a narazit tátovi do hlavy, aby ho následně zlikvidoval lego panáček pan Okurka.
Jakub Kohák
COOLna 
Napsat komentář