Netvrdím, že se všichni (nejen) senioři, kteří si tuto životní filozofii velké dovolené vybrali, užírají v depresích. Naopak, tato dlouhodobá zahálka vede pochopitelně k velkému množství příjemných a pohodlných zážitků. A v tom je její nebezpečí.
Kdyby ústila v rychlou razantní nepohodu, chtěli bychom ji co nejrychleji odstranit. Hledali bychom rady, šli bychom za psychology. Protože ale vede k relativní pohodě (a postupnému tupení osobnostních dovedností, viz podcast), falešně nás přesvědčuje, že toto je to nejvíc, co můžeme žít. A že za to, že se do takto vedeného života už nevejde více, mohou „ti druzí“ nebo „to vně“: věk, malý důchod, politici, bolavá kyčel, špatná snacha, neochotné děti, současná doba.
Takové přesvědčení jen posiluje tendenci hledat alespoň „to málo příjemného, co zbývá“ v každodenním hédonismu a dělání si dobře. Kruh je uzavřen. Klesáme.
Dalibor Špok
COOLna 
Napsat komentář