Muž se zvědavě rozhlíží. \“Tenhle parník jsem měl jako malej ve vaně taky. Jé, a tenhle model jsme lepili s tátou, to už bude skoro 40 let! Jak to, že ho ještě máte?\“ Muž si návrat do svého dětství evidentně užívá.
Věta \“Jé, tohle jsem měl taky!\“ přesně vystihuje koncept, s nímž Adéla Kantůrková svůj obchod Hugo chodí bos před pár lety otevírala.
\“Před těmi lety vypadal trh s hračkami trochu jinak než dnes. A moc se mi nelíbil. Dcera se mi narodila ještě na vysoké škole, byla jsem mladá, měla jsem možná trochu jiný vkus než ostatní rodiče. Vždycky mě zajímalo, jak věci vypadají, jak jsou kvalitní, ale i jaký mají příběh, z jakého jsou materiálu. Hračka má přece vzbudit emoci, alespoň tak jsem si to sama z dětství pamatovala. Moje hračky měly nějakou vůni, byly příjemné na dotek, měly hezký design a probouzely mou fantazii.\“
K prvnímu českému výrobci ji přivedl právě parníček-kufr, který objevila v nějakém zapadlém hračkářství.
\“Jé, tohle jsem přece měla taky!\“ proběhlo jí hlavou a začala na etiketě zkoumat, kdo ho vyrábí.
Brzy firmu kontaktovala. A pak začala pátrat dál.
\“Zjistila jsem, že v Česku pořád existují desítky, možná stovky tradičních výrobců českých hraček a že dělají pořád stejně věci, jaké jsme měli my, když jsme byli malí.
Jen je člověk v té záplavě nabídky v hračkářství musí strašně hledat. A tak jsem se rozhodla soustředit se jen na ně. Na stoprocentně české hračky,\“ líčí svou misi.
Mnohé firmy si své dobré jméno udržely dodnes.
Nabízí třeba nafukovací zvířata Libuše Niklové z Fatry Napajedla, plechové traktory a náklaďáky ze semilského závodu Kovap, stavebnice Seva nebo klasické barevné dřevěné kostky, figurky a dřevěné skládačky značky Detoa Albrechtice, vůbec nejstarší české firmy na výrobu dřevěných hraček, kterou v Jiřetíně pod Bukovou založili už v roce 1908.
Nabízejí i stoprocentně české hračky od tuzemských výrobců a firem, které byly po revoluci v konkurenci známých světových značek téměř zapomenuty.
Vedle hraček z nejrůznějších materiálů od dřeva přes textil, papír a plech prodávají i vybrané české značky dětského oblečení, výtvarné potřeby, omalovánky nebo slušnou nabídku leporel a dětských knih domácích autorů – třeba populární časopis Raketa nakladatele Joachima Dvořáka, knihy Petra Síse, Daisy Mrázkové a Jany Šrámkové nebo knihy jako Proč obrazy nepotřebují názvy Ondřeje Horáka a Jiřího Franty, která v roce 2015 vyhrála cenu Magnesia Litera.
\“Regály se neustále mění, obchod každý týden vypadá trochu jinak, vystavujeme něco jiného,\“ popisuje a slovo \“vystavujeme\“ je vcelku na místě.
Svůj krámek totiž dodnes koncipuje jako \“malou galerii\“ českých výrobců hezkých hraček
\“Chci výrobu kvalitních českých hraček podporovat, jak to jen půjde. A ukázat, jak šikovné a kvalitní firmy v Česku máme a že na ně máme být právem hrdí. Vždyť tahle země byla hračkářskou nemocí!\“ připomíná Kantůrková.
A že pojem \“česká hračka\“ ve světě pořád rezonuje, dokládají nejen četné návštěvy turistů, kteří neváhají do obchůdku v Řeznické ulici v Praze z hlavní prohlídkové trasy odbočit – adresa pražského hračkářství, které nabízí zaručenou pravou českou hračku a příjemnou atmosféru pro děti i dospělé, se dostala i do prestižních turistických průvodců. Včetně jednoho z vůbec nejprestižnějších – hračkářství Hugo chodí bos nechybí v bedekru, který mněpro jednotlivé světové metropole každý rok sestavuje francouzský módní dům Louis Vuitton.
\“Když mi zničehonic přišla poštou růžová obálka z Paříze, ohromně mě to překvapilo. Netuším, jak se o nás doslechli,\“ říká Adéla Kantůrková.
Podobně ji překvapil telefonát od ředitele Muzea hraček v Tokiu. \“Informovali mě předem, že se k nám chystá zájezd odborníků na hračky, celá výprava hračkářů z Japonska, že je zajímá česká hračka, že na můj obchod dostali skvělé reference a chtějí se přijet podívat. Japonsko je známé novými technologiemi, digitálními hračkami a o to víc je překvapivě zajímají hračky staré a tradiční.\“
Ráda by zkušenosti z prodeje hraček předávala dál. I proto se spojila se střední umělecko-průmyslovou školou na Žižkově, kde se obor tvorba pro děti a samostatný obor hračka studují.
\“V Česku jsou jen dvě školy, kde se tyto obory studují. A mě zajímalo, co ti studenti, když absolvují, vlastně dál dělají. Kam směřují, jestli pokračují, něco vyrábějí a proč to u Huga neprodáváme. To bych ráda změnila,\“ popisuje a líčí, jak chce studenty oboru hračka přímo zapojit do svého byznysu.
\“Domluvila jsem se s pedagogy, studenti mi ukázali klauzury. Bylo to krásné, ale zjistila jsem, že studenty vůbec neučí podnikatelskou stránku. Neučí je byznys, obchod, jak třeba sériově vyrobit a prodat to, co navrhnou. Takže je chci vzít do obchodu na praxi, chci, aby se potkávali se zákazníky a třeba i s výrobci. Mám takový plán, jak české hračce dál pomoct, jak k tradičním výrobcům dostat čerstvou krev. Máme tu spoustu talentovaných dětí, spoustu skvělých firem a chce to jen pár kroků, jak jim vzájemně pomoct.\“
Jsem přesvědčená, že když máte chuť, téma pro život si dokážete najít vždycky a zabavit se. (Eva Filipi)
COOLna 
Napsat komentář