COOLna

Sociální bydlení pro Paula Kocha rovná se dostupné bydlení pro střední vrstvy. Trh jej totiž nezajišťuje a ani nemůže zajistit. „České pojetí sociálního bydlení jsem nikdy nechápal. Vždyť ohroženo tu je 1,2 milionů lidí, to není žádná úzká skupina,“ podivuje se.

V jeho rodném Holandsku úlohu trhu přebraly bytové organizace, které ze své podstaty nehromadí zisk a poskytují byty s regulovaným nájemným podle příjmů. Bydlí v nich zhruba čtvrtina obyvatel, v zásadě celá nižší střední třída. O konceptu se diskutuje mezi odborníky také u nás, podle Kocha ale není holandská tradice vždy jednoduše přenositelná.

„Politika bydlení je běh na dlouho trať. Vždyť i v Holandsku to trvalo desítky let, než se postavily první takové bytové domy,“ popisuje. Česká republika bytový fond, který by se dal neziskovým způsobem transformovat, měla. Během porevoluční vlny privatizace a restituce o něj však z velké části přišla. Zdali a kolik je nutné dále stavět, si Koch jako mnoho odborníků není jistý.

„To máte těžké, nejsou žádná čísla, která by reálně mapovala, kolik bytů je kde potřeba. A až budou, tak to samozřejmě potrvá, než na ně stát a trh zareaguje,“ vysvětluje dobře známý problém plynoucí z toho, že se u nás bydlení zkrátka nevěnuje dostatečná pozornost. „A navíc, většinu návrhů řešení tu lidé odmítají s odkazem na minulý režim,“ poukazuje s tím, že je složité vyjít české veřejnosti vstříc.

Nástup neoliberalismu si pamatuje z Holandska. „Reagan a Thatcherová — to byla doba, kdy se u nás úplně zablokovalo sociální bydlení. Naštěstí ale všem rychle došlo, do jakých problémů nás to dostalo. V České republice jako by takové uvědomění nepřišlo,“ krčí rameny.

Zatímco v britských médiích se hovoří o regulaci nájemného a masivní výstavbě obecního bydlení, v českém prostředí se z takových slov ježí vlasy na hlavě. „Jakmile by měla bydlení zajišťovat obec nebo stát, je to špatně,“ poukazuje Koch na časté reakce, s nimiž se setkává. Cesta tu však podle něj stále je.

Hlavním problémem bytové politiky u nás je nečinnost státu, a o to více potom obcí. Právě ony jsou totiž nejpříhodnějšími manažery bytové politiky. O svých pozemcích samy rozhodují v rámci územních plánů, což je jeden z nejdůležitějších nástrojů bytové politiky.

Právě jim jsou také určeny evropské dotace. A v neposlední řadě má každá obec specifické potřeby: někam se lidé stěhují, jinde zase odcházejí, někde vznikají ghetta, jinde se zase gentrifikuje, někde se zbavili celého bytového fondu, jinde privatizovali méně.

Českému pozorovateli se přesto těžko smiřuje s tím, že by měla být bytová politika ponechána čistě na vůli českých obcí. Vždyť zatímco Brno nebo Liberec zavádí unikátní projekty sociálního bydlení, Kladno se vyhlašuje za vyloučenou lokalitu, aby odřízlo lidi od dávek na bydlení. Některá města tak přesouvají rodiny z ubytoven do běžných bytů, jiná je naopak vyhánějí rovnou na ulici.

Nástroje na změnu přitom obce v rámci stávající legislativy mají. Konat by je však musel donutit nejspíš tlak zdola nebo státní opatření.

Pro kritiky nikým nekontrolovaných developerů se u nás vžila nálepka brzd rozvoje. Že ve skutečnosti jen požadují, aby stát, potažmo jeho občané, profitovali ze zisku, který soukromému kapitálu umožnili, jako by bylo vedlejší. Město, které poskytuje svůj pozemek, má zcela legitimní nárok po soukromém developerovi požadovat, aby stavěl podle jeho představ, tedy ve veřejném zájmu.

Je také naivní předpokládat, že by zdejší developeři po tlaku obcí přestali stavět. Dělají pouze to, co jim neschopná města umožňují. Krom základního vymezení podmínek může město s developerem spolupracovat aktivněji.

Některé obce mají stále relativně velké bytové fondy, ačkoli neopravené a prázdné. Pořadníky na obecní byty však dokazují, že i v nich poptávka po dostupném nájmu převyšuje nabídku. Prvním krokem je proto u všech nových staveb zajistit, aby neprodukovaly pouze předražené byty k prodeji, ale také dostupné byty k pronájmu.

Jiné byty krizi bydlení nevyřeší. Teoreticky by totiž měli vlastníci byty dávat zpět na trh, jakmile ceny rostou. Kupující by zase měli s nákupem posečkat, než klesnou. Děje se ale přesný opak. Vlastníci si byty nechávají a inkasují z nich vysoké nájmy. A kupující se ženou do koupě, dokud není příliš pozdě.

Lidé se tak zadlužují drahými hypotékami, které potom musejí vymáhat drahými nájmy. Ty jsou nuceny platit ti, kteří na hypotéku sami nedosáhnou. Trh tak vytváří skupinu lidí, která zůstává vždy dole. Občas se z ní v době příznivých hypoték někdo vyšplhá, jeho místo však rychle nahradí někdo nový. V době ekonomické krize už je potom jen otázkou, kolik lidí spadne úplně na dno.

Začarovaný kruh proto nikdy nemohou vyřešit dostupnější hypotéky, musí ho vyřešit dostupnější bydlení. Takové bydlení nemůže být čistě v područí trhu, tedy nájmy v něm nesmí vyletět nesrovnatelně ke mzdám.

Někteří lidé se snaží z tržního zajetí vymanit svépomocí. Zakládají komunitní sdílené bydlení, obsazují prázdné domy. „Co když to bude časem jediná možnost? Už i v Amsterdamu dnes bydlí čtyřicet procent mladých rodin mimo město. Praha k tomu má také našlápnuto,“ podotýká Paul Koch.

Model baugruppe — tedy forma družstevnictví, kdy si skupina lidí svépomocí navrhne a nechá postavit bydlení, které pak sdílí — však bude vždy jen pro úzkou vrstvu s určitým sociálním a kulturním kapitálem. Otázku dostupnosti bydlení širokých vrstev bude muset v posledku řešit vždy stát či obec.

Jsou to ovšem převážně mladí lidé, kterým se v poslední době daří téma bydlení po celé Evropě pozvedat. Až příliš často slýchali posměšky typu „kdyby si nekupovali tolik avokádových sendvičů, našetřili by si na vlastní byt“. Nejsou přitom o nic zpovykanější než jejich rodiče, zato o dost zpovykanější je dnes soukromý kapitál, který přebírá moc nad městy.

O občanském vzedmutí zatím nemůže být v případě České republiky ani řeč, natožpak abychom se o bydlení dočetli v programu politických stran. Široké vrstvě vlastníků současný stav vyhovuje a mladí lidé stále doufají, že se k nim brzo přiřadí. Je to paradoxní: citelnější krizi dnes stále ještě můžeme zabránit, ale právě její blížící se příchod je zřejmě jedinou šancí na procitnutí.

Gaby Khazalová