Ingeborg Bachmannová – Běhnutá voda

V životě daleko a blízko ke smrti,

že o tom nelze s nikým už vést při,

ještě si urvu ze země svůj díl;

než tichý oceán mě navždy pohltí,

zelený klín mu k srdci zabořím.

Cínový ptáci s vůní skořice táhnou.

Jsme spolu sami: já a čas, můj vrah.

V extázi kuklíme se do modra.