COOLna

Ústí nad Labem není Paříž ani Londýn, přesto v tomto městě zdražily nemovitosti za poslední rok o 57 procent, nejvíce v Česku. Tento cenový růst nejspíš netáhly samoživitelky ani rodiny s dětmi, to se jen na Ústí sesypali investoři nebo lidé z Prahy, kteří si ani za pražské příjmy bydlení v hlavním městě už dlouho nemohou dovolit, zatímco stát předstírá, že bydlení není právo, ale nadstandard, který ať si každý vyřeší, jak chce.

Ústí dominovalo textům o cenách bydlení po celý loňský rok. Mohli jsme se tak dočíst, že se zde ceny nemovitostí za tři roky zdvojnásobily a každé loňské čtvrtletí hlásky novinové titulky, že bydlení rekordně zdražuje a nejvíce právě v Ústí nad Labem. Česká republika je pak takovým Ústím Evropy, kde byty v loňském roce v průměru zdražily o devět procent. Nemovitosti v celé zemi se staly součástí trhu, jehož se mohou účastnit pouze privilegovaní. Nikdo v tom nikomu nebrání, protože regulace střechy nad hlavou u nás neexistuje.

Ve světě i v Česku platí, že ceny vlastního bydlení a nájmů rostou rychleji, než rostou mzdy. Což znamená, že roste počet lidí, pro které se bydlení stává nedostupným, a do měst, kde pracují, dojíždí z čím dál vzdálenějších oblastí, protože blíže bydlet prostě nemohou. Zatímco v centrech měst nebydlí nikdo, protože když nemovitosti zdražují o dvacet procent za rok, nemusí se nikdo obtěžovat s jejich pronajímáním – akorát by nájemníci ošoupali podlahy a ohmatali kliky.

Jak se vám bude v životě v České republice dařit, tedy nezáleží ani tak na tom, jak moc se snažíte nebo pracujete, jak zní oblíbená mantra, které bychom rádi věřili, ale na tom, zda zdědíte či dostanete nemovitost. Výsledku říkáme majetková nerovnost.

Protože většina lidí v Česku žije tzv. ve vlastním, mají zájmy vlastníků navrch v programech všech parlamentních politických stran. Vlastníkům pak pomáhá na jedné straně neexistující zdanění nemovitostí, neexistující sankce za držení prázdných nemovitostí a chybějící povinnost nemovitosti pronajímat a na druhé straně neexistující právní ochrana nájemníků. Tyto mechanismy však současně vystavěly bariéry mezi ty, kdo nemovitosti již mají, a ty, kdo je nemají, ale chtěli by. Podobně na neregulovaném trhu vítězí ti s penězi na účtu nad těmi, kdo žadoní o hypotéky, přičemž neregulovaný trh je oxymóron. Trh je vždy regulován, jinak by neexistoval, otázkou pouze je, v čí prospěch.

Podle loňského průzkumu bylo Česko v Evropě druhé, co se týče cen a nedostupnosti bydlení. Průměrný byt vyšel v Česku na 12 hrubých ročních platů. Hůře na tom bylo pouze Srbsko. Lidé v bohatších částech Evropy mají k dispozici trh s nájemním bydlením, na němž jsou chráněna jejich práva, a pokud se rozhodnou si vlastní nemovitost koupit, vyjde je to vzhledem k jejich příjmům levněji než Čechy. A přesto stát, respektive jedna vláda za druhou, říkají, že je to každého věc a nic s tím dělat nebude. Máme štěstí, že máme vůbec pitnou vodu v kohoutcích – že si ji někdo nekoupil a nenechal jen tak pro sebe, zatímco by stát krčil rameny s tím, že pokud chce někdo vodu, ať si vykope svou studnu. Fialova vláda tak navazuje na ty předchozí. Babiš pro řešení nedostupnosti bydlení nehnul ani prstem a byla to jeho vláda, která připravovaný zákon o sociálním bydlení hodila do koše.

Ve stejném čase se v Holandsku demonstruje a pravicová vláda bude stavět desítky tisíc bytů, z nichž většina bude sociální a cenově dostupná. Masivní výstavbu spustila také švédská vláda a v Německu vytvořili ministerstvo, které má na starost bydlení. U nás je situace opačná a voličská převaha vlastníků tvoří opozici pro jakoukoli změnu. Obětí budou bezprizorní nastupující generace, které nebudou mít kde bydlet, ani kde založit rodiny a vychovat děti. Jejich chyba, měly se narodit dřív. V Česku jsme zaspali a příchod několika set tisíc lidí, kteří potřebují bydlet, problém dále prohloubí. Nájmy chybí a ceny letí vzhůru.

Vlády pozorovaly bobtnající problém s rukama v klíně, a přitom se jedná o problém, jehož řešení má vzhledem k délce výstavby dlouhou setrvačnost. Vlády se spokojovaly s opakováním mantry, že zjednoduší stavební řízení a vše vyřeší zrychlená výstavba. Přitom se v posledních letech staví rekordním tempem, aniž by to komukoli pomohlo.

Budoucí výstavbu prodlouží a prodraží růst cen energií a surovin. Texty o zdražování pomalu střídají texty konstatující, že hypotéky už jsou a budou jen pro bohaté. Stavební řízení nechť se zjednoduší, ale žádný zázrak už nepřinese. Možná by nejen české pravici pomohl výrok poválečného německého kancléře Konrada Adenauera, který řekl, že počet dostupných bytů je nepřímo úměrný podpoře komunistů. A tak Němci stavěli a zvykli si žít v nájmech.

Rozdíl mezi právní ochranou nájemníků a pronajímatelů mimochodem – jako mnoho jiných věcí – do velké míry kopíruje železnou oponu. V Česku běžné opakované uzavírání nájemních smluv na jeden rok nebo možnost nájemníka bezdůvodně vyhodit nejsou v žádném případě evropským standardem. Od Západu nás nedělí fráze, ale legislativa. A ta české nájemníky nechrání nijak, zatímco pronajímatelé si lustrují nájemce podrobněji než kdysi StB. Novinkou jsou tak telefonáty zaměstnavateli, bývalým pronajímatelům nebo lustrace budoucích nájemníků na sociálních sítích. Kdo sítem projde, stává se nevolníkem na dobu určitou.

Jak ukázaly výsledky loňské studie iniciativy Za bydlení, desítky tisíc domácností se nacházejí v bytové nouzi, kdy jsou na ulici nebo přebývají na ubytovnách či v azylových domech. Dalších 130 až 190 tisíc domácností je ohroženo ztrátou bydlení, což znamená až 400 tisíc lidí. Množství těchto lidí se letos zvětší. Po dekády jsme tento problém zanedbávali, letos nám spadne na hlavu.

Stanislav Biler