COOLna

Všechny zločiny, které se tu odehrávají, jsou ekonomické povahy – nikdo fyzicky netrpí, ani neumře (ani hlady). O peníze tu přicházejí luxusní hotely, restaurace, příslušníci newyorské smetánky a málem banky – a několik dobře vydělávajících lehkomyslných žen ze severní polokoule našeho nerovného světa. Naopak Leviev je Izraelec ze spíše chudé ortodoxní čtvrti města nedaleko Tel Avivu a Sorokin prožila podle všeho část dětství v bídě a jako migrantka z Ruska byla v Německu člověkem druhé kategorie. Oba tak nějak berou ekonomickou spravedlnost do vlastních rukou a příznačné je, že k tomu používají podobné finanční nástroje jako deregulované finanční systémy. Leviev běžné sňatkové podvodníky trumfuje v efektivitě. Svou virtuální identitu řídil jako reklamní kampaň – v níž příběhy jako ten o dědici diamantového impéria, který se dostal do nesnází, zafungovaly mnohokrát. To byla také podmínka toho, aby se rozběhlo Ponziho schéma, mechanismus Levievova „investičního podnikání“: jde o princip letadla lákajícího na vysoké výnosy z šikovných investic. Zdánlivé zisky prvních pasažérů ale nejsou než penězi, které přinášejí do letadla později vlákaní investoři. Nikdo totiž neinvestuje, jen ti, co do systému vstoupí dříve, oberou ty pozdější. Když poslední zjistí, že nic nezbylo, letadlo padá. Leviev podvodný mechanismus „inovoval“. Svým investorkám, uloveným na seznamovacích platformách, se na začátku vztahu předvádí luxusním rande, v němž figurují rekvizity jako soukromé letadlo, jachta, záplavy růží a luxusní večeře. Vztahy pak dokonale a bez zádrhelů hádek rychle spějí ke společné budoucnosti v luxusu: Leviev se objevuje v životech žen jako vytížený byznysmen zřídka, přičemž komunikuje především s pomocí nejbanálnějších frází, které chtějí ženy slyšet. Tu náhle nastávají první potíže: Leviev musí prchat, dokonce v hromadně rozesílaném videu předstírá ohrožení života v drsném světě diamantového byznysu – a hlavně rychle potřebuje nějakou hotovost. A ženy svou iluzi svatby s miliardářem začnou zachraňovat půjčkami. Ve skutečnosti už jen sponzorují další radnění.

Být obětí takového podvodu mimo jiné znamená, že se za svou pošetilost zpětně stydíte, je to pro vás příliš osobní a dokonce intimní – je to trauma, a tak všechno spíše tutláte a tím prodlužujete životnost letadla. Zde se patří vyjádřit respekt aktérkám filmu, které svou identitu daly všanc, aby zabránily dalším podvodům. Hranice mezi přijatelností či nepřijatelností je tu tenká – v očích mnoha diváků byly ženy právem vytrestány, protože uvěřily ve vztah opentlený luxusem, na nějž „neměly nárok“ – jak moc se ale v pozdním kapitalismu nelze na tradici manželství dívat jako na hedgeový fond? Nejen citovou investici, o jejímž zhodnocení rozhoduje příliš mnoho proměnných?

Podvodník z Tinderu – i reakcemi jež vyvolává, na kost odhaluje elementární vztahově ekonomické uvažování, kdy je mnohdy otázkou, do čeho se vlastně mnozí zamilováváme: do značkového oblečení a luxusních doplňků? Nebo do labilního extrémně drzého sobce pod tím vším? Tady bychom asi neměli zapomínat na to, že tím, kdo uvedl Ponziho schéma do všeobecného povědomí, byl Bernard Madoff, svého času jeden z nejvýznamnějších investičních bankéřů, jenž byl po zhroucení svého letadla odsouzen na 150 let vězení, kde vloni zemřel.

Všechny finanční bubliny a rozevírající se nůžky jako by legitimizovaly uvažovaní Simona Levieva i Anny Sorokin alias Delvey – kdo má nárok? Není bohatství dnes už hlavně ruleta osudu? Vždyť od vyvolených „selfmademanů“ se starými penězi, kteří mají co investovat, její kapitál je ve schopnosti vytvořit si ten sociální a kulturní – nezasloužila by si taky vydělávat? Má dokonce sice trochu tuctovou, ale podnikatelskou vizi, která by klidně mohla fungovat a ukázat se jako návratná. Jako už tolikrát ve světě, kde peníze plodí peníze a striktními etickými kodexy hodnotíme spíš ty chudé než pohádkově bohaté. Anna má ale smůlu, její sebelepší performance narazily nejen na lidskou trpělivost jejího okolí, ale i na přeci jen neprolomitelné kontrolní mechanismy bank.

Leviev i Sorokin spojuje ještě něco – neochota se smířit s faktem, že nedosáhnou na luxusní život, navzdory svému hlubokému přesvědčení, že jsou pro něj předurčeni. Luxus je přitom něco, co je díky efektu sociálních sítí tak nějak na dosah – je všudypřítomný, pyšní se jím kde kdo a loga značek jako abecedu ovládá i ten, kdo by za „ikonickou“ kabelku musel dát roční příjem.

Oba protagonisté sami sebe chápou jako vyvolené, kteří jsou chudí tak nějak vesmírným omylem. Tuto iluzi akceptují i v situaci, kdy se stanou v podstatě štvanci před svými dlužníky, záhy před policií. Sami sebe vnímají mimo kontext reality a jejich histriónské povahy se sklony k excentričnosti jim umožňují sehrát de facto cokoliv (tam, kde Garner hraje, Leviev autenticky osciluje mezi šarmantním společníkem a vyhrožujícím grázlem). Jejich narcismus je starý jako lidstvo samo, zajímavější je spíše to, jak prosperuje v současné společnosti posedlé sebeprezentací. Už dávno před vznikem Tinderu, Instagramu nebo celého internetu Christopher Lasch popsal, jak mechanická reprodukce kultury (zvláště obrazová) zvýrazňuje a živí narcistní typy osobností. Pro Lasche byl v sedmdesátých letech viníkem liberalismus, kapitalismus, pop kultura a média, které se staly výkonným generátorem narcisů ochotných utrácet za svou image. Lasch byl ale zároveň tak trochu prorokem, když napsal, že „nové sociální formy vyžadují nové druhy osobností, nové styly socializace, nové způsoby organizování zkušenosti,“ což ve světle sociálních sítí zní až děsivě, a případy jako Leviev nebo Sorokin tomu dávají konkrétní obsah.

Jejich společnou rekvizitou se příznačně stala móda: nástroj nového fiktivního já, jiné konstruované identity, vizuální kód, který je a není vším – tedy ono staré šaty dělají člověka. Styl oblékání nejen výrazně zafungoval při vyrábění nově zvolené „lepší“ identity, ale zpětně se stal předmětem zkoumání v nepřeberném množství textů. Sorokin se i díky outfitům ze soudních stání stala fashion influencerkou, pro Levieva se jeho šatník stal nástrojem pomsty, když jedna z jeho okradených ex roky rozprodávala tři obří napěchované kufry princovými oblečky.

Příznačný je i způsob, jak oba s módou zacházeli. Diamantový svůdník si potrpěl na nápadnou rozmařilost a kolotočářskou extravaganci masivních zlatých hodinek (zřejmě padělků), stylově eklektických vzorů svetříků, uhozenost kalhot s prýmkovými lampasy a mokasín s masivními sponami stylizovaných log – všechny tyto vykřičené symboly luxusu, jejichž vizuální košatost není dokonale směšná jen proto, že na ně skoro nikdo nemá, se Levievovi staly mohutným sociálním brněním, pod nímž skryl své ekonomicky neduživé, leč pravé já. Jeden magazín dokonce styl, který prezentuje Leviev na svém Instagramu, ne náhodou přirovnal k estetice devadesátkových rapových videoklipů, v nichž se to hemží masivními kusy zlata, tlustými doutníky a limuzínami – symboly „nových peněz“ a rychlého zbohatnutí.

Odlišnou cestou šla Sorokin. Jedna česká publicistka sérii vyčítá, že jakkoliv se v seriálu řeší móda, „nenabízí žádnou mimořádnou podívanou“ – navíc znalecky odhaduje, že její styl odpovídá spíše roku 2007, než letům 2013 až 2017, kdy se vše událo. Skutečnost je paradoxně taková, že seriálový šatník je věrnou rekonstrukcí toho reálného (a instagramově zdokumentováno). Módní specialistce totiž uniklo, že Sorokin nechce být módní ikonou, „kolaborovat“ s nějakým „brandem“, ani se vdát. Naopak, její konzervativně suchá chanelovská klasika přesně odpovídala „normcore“ stylu dědičky, která si jde pro pár desítek milionů dolarů do banky na Manhattan. Anna Delvey se stala módním vzorem nikoliv pro svou nedosažitelnou extravaganci, ani inspirací skutečných módně vrtošivých milionářek, ale zástupů snaživých korporátních žen, které usilovaly i stylovým a praktickým dress codem dostat se na jakýsi společenský vrchol – v jiném měřítku a legálně – a přeci jen i trochu jako Anna.

Módní a kosmetický průmysl je tu nejen společenským hybatelem, je také spolupachatelem zločinu, bludičkou vábící do říše luxusu, která se záhy mění v bažiny dluhů a ponížení. Průmysl propůjčující lidem včetně podvodníků jejich mimikry.

Patrick J. Deneen ve své knize Proč selhal liberalismus popisuje jeho vnitřní mechanismus takto: „Liberalismus proměnil svět ke svému obrazu (…) všechno směřuje k dosažení nejvyšší a úplné svobody pomocí osvobození jednotlivce od konkrétních míst a vztahů, příslušnosti k něčemu, a dokonce i identity.“ V kontextu popsaných případů lze říci, že neoliberalismus jakoby v sobě měl gen sňatkového podvodníka – už to není klasický liberalismus vzešlý z představy, v níž se člověk vyšvihne tvrdou prací a nápadem z nuly. Neoliberalismus se svým korporátním tělem stvořil jiný ideál člověka – sociálně pružného a přizpůsobivého vykonavatele čehokoliv sebenesmyslnějšího, který disponuje energií a mladistvým elánem. To všechno lze předstírat a konstruovat – móda a sociální sítě jsou tu přece od toho. Deneen to také pojmenovává jako „depersonalizaci“ a „abstrakci“ člověka – jeho vyjmutí z přirozených sociálních struktur, vyvlečení se ze závazků, dluhů a vztahů. Dokonale to realizovali oba dva: Sorokin i Leviev. Jejich přesvědčení, že jsou „special“, aniž by museli cokoliv komukoliv dokazovat. Stačí jim se identifikovat s představou o sobě. Je to infantilní, živí to náš narcismus, ale proto ostatně „socky“ fungují tak úspěšně: tlačí své uživatele k péči o svou virtuální existenci, budují závislost na pozornosti jiných profilů, tlačí své uživatele k dalšímu nakupování i k tomu, aby své sociální okruhy rozšiřovali co nejdál, směrem k těm méně a méně osobnějším a reálnějším „přátelům“ a vztahům, až nakonec k nějakému v dáli se zjevivšímu diamantovému princi.

Příznačné také je, že všechny kradené a podloudně vylákané peníze se obratem vracely do oběhu – de facto se projedly, utratily za módu, cestování – jak to glosuje jedna z podvedených, která bude své bankovní půjčky splácet nekonečně let, zatímco Leviev je zkonzumoval během pár dní. Tento životní styl a jeho dokumentace na sociálních sítích se zároveň stal nezbytnou vstupenkou k dalším penězům – a je tedy výrazem uzavřeného okruhu nejvyššího sociálního patra, kde luxus vábí luxus a peníze další peníze. Jak také popisuje Deneen – jestliže liberalismus měl smést dědičná privilegia (šlechtu) a otevřít svět úspěchu hlavně schopným, sám časem vytvořil vrstvu nové meritokracie, jež se uzavírá do vlastních městských enkláv, elitních škol, klubů apod. To pochopila v první řadě Sorokin, která by za nějakých jiných okolností možná měla šanci uspět – ale globalizovaný kapitál stvořil radikálně nerovný svět, kde jinak než lstí a s pomocí jeho vlastních hazardních nástrojů už uspět nelze – zvláště s jejími maximalistickými ambicemi – i ty ale odpovídají pozdně kapitalistické ideologii. Naopak Leviev se stal parazitem v parazitickém systému. Jejich profily na sítích byly svého druhu start upy – a nějakou dobu jako mnoho jiných start upů na vytváření očekávání i fungovaly. Zkrátka a dobře všechny podvodné mechanismy jsou tu až příliš z našeho (nekriminálního) světa, jehož ekonomická struktura je svým způsobem stejně neetická, neudržitelná, bezohledná a devastující.

Má tento příběh ještě nějaké ponaučení? Těžko říci, ale rozhodně je na něm zajímavé i to, že svou podvodnou ekonomiku v té neoliberální nakonec oba aktéři i „vyprali“. Přestože nějakou část života strávili ve vězení (a Leviev ne dlouhou), tak Sorokin se investice v podstatě vyplatila prostřednictvím kontraktu s Netflixem, zatímco Leviev podepisuje kontrakty v zábavním průmyslu a podniká v „koučingu“. Peníze jsou cynické – a pozornost, která zde byla věnována antihrdinům, to jen bezmocně potvrzuje.

A2larm