Když finská premiérka Sanna Marinová navštívila v březnu Spojené státy a přednášela na Columbia University, v sále nebylo k hnutí. Největší finský deník Helsingin Sanomat v reportáži poukázal na to, kolik studentů se chtělo s Marinovou vyfotit, protože je opakem prezidenta Trumpa. Protože je žena. Protože je mladá žena u moci. To, co říkala o Finsku, znělo mnohým účastníkům jako utopie.
Od chvíle, kdy se Marinová stala premiérkou, na slovo utopie narážím pořád. Zahraniční novináři se mě ptají, jestli je Finsko rájem žen. Skutečnost, že funkci premiéra u nás zastává čtyřiatřicetiletá žena, spoustu lidí šokuje. Ne tak Finy. Nejmladší premiérku na světě nemáme omylem. Není to náhoda. V zemi, která dlouhodobě usiluje o rovnost, to přirozeně patří ke kontinuu vývoje.
Poměrně brzy jsem se však dozvěděla, že ve Finsku ženy získaly plná politická práva jako první na světě. To, že dostaly právo volit a kandidovat ve volbách v roce 1906, se museli učit všichni školáci i v době, kdy politická moc byla prakticky synonymem pro holohlavé staré pány v oblecích a kdy výkon politické moci ženami podléhal přísným společenským normám. Podstatná však byla jedna věc: když už jsme věděli, že jsme ženám něco umožnili jako první, proč bychom to nemohli udělat znovu?
Jenže než mohla žena vystoupat do vrcholové funkce vůdce státu, museli jsme podstoupit dlouhodobé, komplexní a celonárodní mentální cvičení, které jsme absolvovali díky bezpočtu žen ve funkci poslankyň, ministryň a političek na lokální úrovni. Každá z nich umožnila, aby si naši občané zvykli, že ženy mohou mít moc. Každá napomohla tomu, aby si lidé zvykli mluvit o ženách v politice. Každá přispěla k tomu, aby to bylo běžné.
Jednou z těchto průkopnic byla Miina Sillanpää, jež se stala v roce 1926 první ženou ve vládě jako ministryně práce a sociálních věcí. Po ní na stejném ministerstvu působila i řada dalších žen, protože ženy uplatňující moc v otázkách domácnosti, dětí a vzdělávání byly obecně přijatelnější a bylo snadné si je v těchto oblastech představit.
Představa, že takové úřady mají „menší“ důležitost, však byla klamná, protože ženy tak získaly vliv na vzdělání. Rovné vzdělávání. Vzdělávání dívek. Bezplatné vzdělání pro všechny – bez kterého by se ženy stěží dostaly do odpovědných funkcí.
V devadesátých letech začal počet žen v politice díky práci předchozích generací růst a pak se věci daly skutečně do pohybu. Hlavní skleněný strop rozbila Elisabeth Rehnová, když se stala první ženou ve Finsku ve funkci ministra obrany. Tato skutečnost podnítila vášnivou debatu o tom, jak takový úřad může zastávat žena, která nesloužila v armádě. Co by žena mohla vědět o válce a o zbrojení? Rehnovou neustále snižovali a mnozí očekávali, že se neosvědčí.
Jenže se osvědčila: za Finsko uzavřela dosud největší smlouvy o zbraních, významně změnila zahraniční politiku a své povinnosti plnila tak dobře, že ji vojenský establishment považuje za jednoho z nejlepších ministrů obrany, jakého jsme kdy měli. Během jejího funkčního období také došlo k významné změně zákona: vojenská služba, která je pro muže ve Finsku povinná, byla na základě dobrovolnosti umožněna i ženám. To bylo něco neuvěřitelného.
Rehnová se stala fenoménem a její popularita překračovala hranice politických stran i genderu. Nebylo divu, že se v roce 1994 stala prezidentskou kandidátkou.
Mentální příprava doprovázející kandidaturu Elisabeth Rehnové však připravila půdu další ženě, která se o post prezidentky ucházela, Tarje Halonenové. Volební účast žen během její kampaně stoupala a předstihla volební účast mužů.
Podobně jako Rehnová i Halonenová na sebe dříve upozornila ve vysoké funkci jako první ministryně zahraničních věcí. Když finská veřejnost viděla exponovaná ministerstva v rukou žen, přesvědčila se, že žena může naši zemi reprezentovat ve světě a vynikat při plnění náročných úkolů na mezinárodní scéně. Nikdo se nám nesmál, což je pro Finy odjakživa důležité.
V roce 2000 jsem poprvé volila v prezidentských volbách a stejně jako řada mých vrstevníků jsem volila ženu. Moje generace měla pocit, že je důležité mít v politice víc žen děj se co děj, a souhlasil s tím i značný počet mužů zhruba mého věku. Tarja Halonenová se tedy stala prezidentkou Finska.
Vítězství ve volbách však nezískala snadno. Lidé během kampaně vážně diskutovali o tom, jak by se mělo říkat jejímu partnerovi, protože první dámou být nemohl. A co bude její budoucí manžel dělat, až bude prezidentka v práci? To bude Pentti Arajärvi na obědech manželek předsedů vlád jediný muž? Halonenové se neustále vyptávali, jestli nezanedbává rodinu, i když její dcera s partnerem byli dospělí.
Objevily se také obavy, zda se dokáže vyrovnat s vyčerpávající kampaní, ačkoli o výdrž mužských kandidátů nikdo starost neměl. Po volebním vítězství Halonenové se pak ukázalo, že Finsko na prezidentku tak docela připraveno není.
Když se jí později ptali, jaké je být první prezidentkou, odpověděla, že je to vzrušující i nepříjemné: „Jste-li v něčem první, všechno je trochu nejisté. Lidé vždycky přirozeně hledají starý model.“ Halonenovou neustále tlačili do role manželky nebo muže. Žádný narativ ženy v roli prezidenta neexistoval, a lidé tedy nějaký tápavě hledali.
Přestože ženy v politice čelí neustálému náporu zpravodajství, jež jinak přistupuje k ženám a jinak mužům, nedostatek ženských vzorů ve výkonných funkcích už nemáme. Od působení prezidentky Halonenové každá finská dívka ví, že i ona by se mohla stát prezidentkou.
Vzhled političky – na rozdíl od politiků – může být rozhodující pro její kariéru, proto o tom musíme mluvit. Když Jutta Urpilainenová, předsedkyně Sociálně demokratické strany Finska, prohrála křeslo s Anttim Rinnem, dala mu radu: „Nikdy se nefoťte v síťovaných punčochách.“
Nebyl to vtip, protože politickou kariéru Urpilainenové na dlouhá léta zastínil skandál, který vyvolala, když v síťovaných punčochách pózovala pro noviny. Možná že by bez těch fotografií také skončila v čele vlády. Místo ní tam stanul Rinne.
Sanna Marinová o svých politických vzorech otevřeně nemluvila, ovšem z její image na veřejnosti a instagramového účtu je zřejmé, že se z minulých útoků na vzhled političek poučila. Pózuje jako královna Alžběta II. nebo prezident Kekkonen, což jsou pro političku, jež doufá v dlouhou kariéru, dobré volby.
Když prezidentka Tarja Halonenová vzpomínala, jak ji lidé přijímali, řekla: „Byla jsem ošklivá, komunistka, lesba, svobodná matka, a to byl teprve začátek. Obviňovali mě, že nejsem slušný, bezúhonný člověk.“ Přestože je s vládou Sanny Marinové, v níž tvoří většinu ženy, spokojeno víc než 60 % veřejnosti, sociální sítě jsou plné komentářů, podle nichž Marinová za svou celosvětovou popularitu vděčí jen svému atraktivnímu vzhledu.
I ve Finsku ženy v politice vždycky vypadají špatně: jsou moc krásné, moc ošklivé, moc tlusté, moc hubené, moc tohle a ne dost tamto. Ženy ve veřejných funkcích nikdy nevypadají správně a na rozdíl od mužů musí vždycky vědět, jak se před objektivem správně usmívat. Zkuste mluvit o nějakém problému, například o onemocnění covid-19, usmívat se a nepůsobit přitom neseriózně – na tak tenkém ledě musí tančit ženy.
Nezapomeňme přitom na nenávistné projevy, jež jsou v našem „ráji žen“ na vzestupu. Na nenávistné projevy, které se zaměřují zejména na ženy, zejména v průběhu voleb a zejména na jejich vzhled a které doprovázejí časté výhrůžky sexuálním násilím. Ovlivňují ochotu žen jít do politiky a kandidovat ve volbách, a jsou tedy hrozbou pro demokracii i rovnost, protože ve Finsku jsou ženy v politice nedostatečně zastoupeny i dnes.
Tolik tedy k utopii.
Ať už byly debaty o ženách v politice jakkoli nepříjemné, vždy byly naprosto nezbytné, protože odhalovaly misogynii, které ženy u moci čelí. S rozdílným přístupem k ženám a mužům můžeme bojovat, jen když na něj poukážeme. Pokrok byl možná pozvolný, ale každý krok kupředu nás posunul blíž ke kabinetu Marinové s dvanácti ministryněmi. Ta cesta je dlážděná nevyžádanými fotkami penisů a výhrůžkami smrtí, je to však cesta, která je možná kdekoli na světě.
Sofi Oksanen
COOLna 
Napsat komentář