COOLna

Za poslední tři desítky let jsme měli mnoho stran, které slibovaly, že zemi vyprostí z korupce a samy se do ní zamotaly. Teď se to přihodilo Starostům a nezávislým.

Z dosavadních poznatků vyplývá, že parta kolem radního Petra Hlubučka vybírala lidi do vedení podniku a říkala si o milionové úplatky za zakázky. Fungovalo to patrně na základě jednoduchého principu: „Chceš zakázku, tak zaplať.“

To je víc než průšvih. To, co se dělo mezi pražskou radnicí a dopravním podnikem, má rysy korupce a zločinného spolčení. Kdepak Rychlé šípy. Na radnici a v dopravním podniku podle všeho řádilo Bratrstvo kočičí pracky. Jen figury byly jiné – namísto Dlouhého Bidla, Štětináče a Bohouše v kauze vystupovali Mišák, Slepičák, Guči a a Maťo.

Tahle skupina politiků se prostě z malých obcí dostala na velké radnice a do celostátní politiky, kde létají vzduchem velké peníze a kde platí, že nejjednodušším způsobem, jak se zbavit pokušení vysávat erár nebo brát úplatky, je podlehnout mu. A to může být mimořádně snadné, když máte po ruce kmotra Michala Redla, kdysi spolupracovníka gangstera Radovana Krejčíře.

Skandál Starostů z pražské radnice není ničím unikátní. Nápadně například připomíná nedávnou kauzu na radnici Brno-střed, kde ANO – hnutí, které si dalo za úkol potírat korupci tradičních stran – provozovalo totožný systém plateb za městské zakázky.

Teď Andrej Babiš, kterého zanedlouho čeká soud za dotační podvod, vytrubuje do světa, že „STAN je organizovaný zločin“. Ne nadarmo se říká, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.

Transparency International rok co rok sestavuje korupční žebříček na základě Indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI). V Evropské unii patří Česko ke státům s nadprůměrnou korupcí.

CPI je však jen subjektivním a hrubým měřítkem. Ovlivňují ho třeba zprávy z médií i zkazky ze sociálních sítí. Nedohlédne pod pokličku.

Alternativní způsob, jak měřit korupci, zmiňuje ekonom a vysokoškolský pedagog Aleš Rod, ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA). Navrhuje systematicky porovnávat ceny stavebních a jiných praxí v soukromém a veřejném sektoru.

„Veřejný sektor, který je charakteristický velkou ekonomickou silou, nízkým rizikem nesolventnosti, velkými objemy poptávaných výrobků a služeb i nekonečně dlouhým časem pro výběr a realizaci zakázek, by si vždy měl umět vyjednat výhodnější jednotkové ceny než sektor soukromý,“ upozorňuje Rod a vyvozuje z toho jednoduchý závěr: „Pokud jsou ceny u srovnatelných položek ve veřejném sektoru o poznání vyšší než v soukromém, měla by se někde rozsvítit červená kontrolka.“

Předpokládám, že v takovém případě by se Česko rozsvítilo jako vánoční stromeček.