Jedna legenda vypráví, že když Bůh stvořil člověka, řekl: „Potřebuji před ním něco důležitého ukrýt. Potřebuji, aby to nenašel dřív, než bude připraven tomu porozumět.“
Nebeský anděl zvolal: „Dej to mně, odnesu to na Měsíc. Ten je dost daleko od planety Země.“
Bůh se ohradil: „Ne. Člověk tam jednou vyletí a najde to.“
Nabídl se Mořský anděl: „Tak to dej mně. Položím to na dno oceánů.“
Bůh to opět zamítl: „I tam člověk jednou pronikne – do hlubin moří. Našel by to.“
Nakonec se ozval Anděl strážný: „Jestliže to správné místo není na nebi ani na Zemi, tak to dej mně. Vložím to do samotného nitra člověka.“
Bůh se usmál: „To je ono! Jedině tam to člověk najde, až bude opravdu připraven.“
Všichni andělé se zvědavě zeptali: „A co tam vlastně ukryješ?“
Bůh odvětil: „Lásku. Poznání, že si zaslouží být milován.“
Vzpomeňme na tu legendu. Na lásku, kterou můžeme objevit sami v sobě. Samota totiž má mnoho předností. I ona je jako mince – má dvě strany, rubovou a lícovou. A jen proto, že v negativním rozpoložení soustředíme pohled pouze na tu rubovou, neznamená to, že neexistuje lícová. Někdy stačí jen tu minci pootočit, ba obrátit, podívat se na ni z jiné strany. I na samotu.
Pak můžeme zjistit, že i když postrádáme člověka, kterého bychom mohli milovat nebo jím byli milováni, jeden kandidát je pořád nablízku. A stojí za lásku. Hádejte, kdo?
Aby se Vám dařilo podívat se na chvíle samoty jiným než jen negativním pohledem, pojďme spolu sčítat, vedle nevýhod, také přednosti samoty.
COOLna 
Napsat komentář