COOLna

Místo reálných řešení vláda „ušetřila“ necelé dvě miliardy díky zdražení jízdného pro studenty a seniory. Od dubna nemají slevu na jízdném ve výši 75 procent, ale nově jen 50. Otázkou, na kterou asi nikdo nezná odpověď, zůstává, komu tím vláda přesně pomohla? A jaký má tento krok zrovna v tuhle dobu smysl?

Dostat lidi z aut do veřejné dopravy je totiž cesta, jak snížit spotřebu pohonných hmot, což je jedna z těch věcí, v nichž jsme závislí na Rusku. Sleva by se proto neměla snižovat, ale rozšířit pro všechny a plošně. Zlevnit veřejnou dopravu znamená zpřístupnit ji jako cenově dostupnou alternativu každému, kdo o ni projeví zájem nebo si náhle nemůže dovolit jezdit autem.

Znamená přímou finanční pomoc každému, kdo ji potřebuje bez toho, aby někde vyplňoval žádosti, stál fronty a dokládal své příjmy. Funguje hned a pro každého a současně pomáhá klimatu. Málokterá věc je tak skvělým vynálezem jako veřejná doprava a máloco je tak absurdní jako individuální automobilová doprava. Česko by dokonce mohlo využít svůj po dekády vesměs ignorovaný potenciál v podobě jedné z nejhustších železničních sítí v Evropě.

Ve zmíněném Německu zavádí jako protikrizové opatření jednotné měsíční jízdné ve výši devět eur, tedy zhruba dvě stě korun na veškerou veřejnou dopravu. Víc stojí jedna jízdenka z Prahy do Brna. Takhle vypadá pomoc občanům. Česká pravice by v Německu dostala mrtvici. Vláda Nového Zélandu pak třeba snížila cenu veřejné dopravy o polovinu a zároveň zde sílí hlasy, aby byla zcela zdarma, což je v podstatě komunismus, jak u nás ví každý.

V Česku vláda místo toho zdražila jízdné studentům a důchodcům. Vláda omezila slevu, čímž nepomohla nikomu, a místo toho se vrhla na pomoc automobilové dopravě, čímž rovněž nepomůže nikomu. Při cenách benzinu okolo 49 korun za litr je sleva jedna koruna padesát spíše plivnutím do moře slz než řešení. Zatímco zde se sleva ztratí v maržích a fluktuacích, u veřejné dopravy by pomoc viděl každý.

Snížením slevy na veřejnou dopravu vláda ušetřila zhruba 1,9 miliardy korun. Sleva benzínu a nafty bude stát rozpočet podle různých odhadů dvojnásobek jen za čtyři měsíce, kdy má sleva platit, a lze očekávat, že bude prodloužena nebo prohloubena. Místo adresné pomoci se pomáhá zdánlivě všem a konkrétně nikomu. Nicméně nic proti tomu, pomáhat lze na více místech současně.

Pokud se má snížení daně promítnout do cen prakticky, bude muset vláda regulovat a kontrolovat marže rafinérií, dovozců a prodejců pohonných hmot. Pravicová vláda s myšlením zaseklým v pravici osmdesátých let se bude muset pustit do regulací, na jaké by tady nikdy žádná levice od roku 1989 nemohla ani pomyslet. A popravdě těch regulací bude třeba mnohem více, protože pokud se nestane zázrak, tak jsme pořád spíše na začátku něčeho, čehož průběh ani směr nedokážeme vůbec odhadnout.

Pokud se má společnost udržet pohromadě a nerozsypat se v chudobě, zmaru, sociálních bouřích a extremismu, budeme muset přebudovat sociální systém. A začít můžeme hned příspěvkem na bydlení a dávkami pomoci v hmotné nouzi.

Obojí je obtížně dostupné. Dávky pomoci v hmotné nouzi jsou postaveny na obskurní byrokracii a permanentní kontrole jednotlivých příjemců, jakou by si v případě firemních příjemců miliardových evropských nebo českých dotací stát nikdy nedovolil.

Místo aby lidé v nouzi dostali pomoc, dostanou se do nekonečné spirály dokazování, zda jsou na tom skutečně dostatečně špatně a zda to mohou doložit všemi potřebnými dokumenty. Jako by stát předpokládal, že každý člověk na mizině má za svého největšího koníčka pořádání šanonů se všemi dokumenty od nájmů, přes rozvod po alimenty, a svou zoufalou situaci pečlivě eviduje v excelových tabulkách.

Tuhle agendu na druhé straně přepážky vyřizují podfinancovaní zaměstnanci úřadu práce, jichž je všude málo a jimž stát pravidelně vzkazuje, že jich je naopak moc. Kdykoli na to přijde, zmrazí jim platy. Tak se tomu stalo i s nástupem nové vlády. Což znamená, že jejich reálné mzdy padají. K čemuž jim předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý vzkázal, že by jim rozhodně nic nedal, protože mají dost.


Počet lidí v nouzi poroste a my potřebujeme pomoc lidem zjednodušit, aby byla pomocí a nikoli šikanou. Potřebujeme, aby ji vyřizovali dobře placení úředníci, jejichž práce si stát bude vážit a cenit. Současně nemůže existovat zákon, jakým je ona obludnost přijatá v minulém roce pod obecným názvem třikrát a dost, která umožňuje dávky bránící pádu na absolutní dno zabavit. Příznačně se na ní podílely strany vlády minulé i té současné v zastoupení ODS.

Zatím to tedy nejsou dávky v hmotné nouzi, ale především šikana v hmotné nouzi. Podobné je to s příspěvkem na bydlení. Než se k němu potřební probojují, tak o bydlení spíše přijdou. V loňském roce pobíraly příspěvek na bydlení 4 procenta domácností. Nárok na něj ale mělo 16 procent domácností. Chybějících dvanáct procent si o něj buď nezvládlo požádat, nebo o této pomoci ani neví. Stovky tisíc domácností tak zápolí na hraně své existence úplně zbytečně a letos jich dramaticky přibylo a přibude. Bavíme se tak nejspíš o jedné pětině domácností v České republice.

Přitom když stát chce, pomáhat umí. Příkladem je příspěvek vyplácený uprchlíkům, kdy každý příchozí včetně dětí dostane pět tisíc korun a nemusí k tomu dokládat tisíc dokumentů a potvrzení, že mu na dům skutečně spadla ruská raketa.

Místo toho tu zatím rostou fronty na potravinové balíčky, což je indikátor zhoršujících se problémů. Funkční sociální stát by tomuhle dokázal zabránit. Znamenalo by to ale přijmout v pravdě revoluční tezi, že stát je společenstvím lidí, kteří si vzájemně pomáhají a nikoli pracovní tábor a nástroj represe a dohledu.

Tak jako funguje jinde v Evropě, třeba u zmíněných Němců, kde vláda na konci března schválila balík sociálních opatření. V jejich rámci dostane jednorázový příspěvek každý, kdo odvádí daně, každý, kdo pobírá nějaké dávky a každá rodina dostane příspěvek na každé jedno dítě. Jako kdyby si pomoc zasloužil každý člověk.

Stanislav Biler