COOLna

Nebojíme se nejvíc ze všeho podstatné změny svých životů? Nebojíme se víc o ztrátu dosavadního způsobu života než o život jako takový? Nestrachujeme se, že nenajdeme sílu překonat zvyk, pohodlnost a stereotyp? Koronavirus se neobjevil náhodou, stejně jako kůrovec nevlétl náhodou do našich lesů.

Podobně jako kůrovec varuje lesníky, že s lesem je něco od základu špatně (a tváří v tvář největšímu rozvratu našich lesů konečně vědí co, přičemž předtím se varováním desetiletí bránili), i koronavirus zřetelně napovídá, že žijeme zcela nezdravě a pokud se nevzpamatujeme, budeme stále snadnějšími oběťmi stále vážnějších nemocí.

Většina lidí však s koronou žila podstatně nezdravěji než dříve. Izolovaná, zavřená doma bez pohybu, poloudušená v rouškách a respirátorech, závislá na internetu a virtuálním světě, uhranutá manipulativními zprávami, stísněná strachem, s nedostatkem živých lidských vztahů. Anebo ve stavu švejkovského vzdoru, s tichým nesouhlasem a nerespektováním opaření – nebo ve stavu bezmoci, to obojí má také daleko do psychické vyrovnanosti a zdraví. Následkem těchto vlivů se šíří deprese a zhoršují psychické nemoci.

Strach má psychosomatické dopady a působí na zvýšení nemocnosti. Ničíme zdraví dětí izolací od školy, pohybu, přátel. Zejména mezi dětmi, ale i dospělými narůstá lenost, apatie, obezita. Posiluje se dosavadní substituční přístup ke zdraví, spoléhání na vnější řešení. Nepokrytě to dokazuje očkovací mánie, a jak jí lidé podléhají. Reklama na očkování svou intenzitou a „kreativitou“ překonala snad i tu na auta a mobilní telefony.

Na plakátu s usměvavým dítětem se lze dočíst „Chceme opět slyšet, jak bylo ve škole“ a podtitul hlásá „Očkování většiny populace proti covid-19 je způsob, jak začít žít jako dřív.“ Anebo několik nepřirozeně usměvavých hlav různého věku klade významnou otázku a hned na ni odpovídá: „Chceme se opět mačkat na hromadné fotce? Očkování většiny populace proti covid-19 je způsob, jak začít žít jako dřív.“

Jiný plakát s dvojicí blížící se seniornímu věku na sebe upozorňuje sloganem v hotentotštině: „Chci potkávat. Jdu se očkovat proti covid-19.“ Anebo: „Konečně se přestat bát o své blízké. Město Plzeň podporuje očkování proti covid-19.“ „Udělejme tečku za koronavirem. Očkování je šance vrátit se k normálnímu životu.“

Vývojem situace se příčiny lidských obav i respektování vládních opaření mění. Na začátku pramenily z nákazy, dnes spíš ze zvyku a potíží při nedodržování restrikcí. Část lidí však následuje oficiální omezení ještě z jiného důvodu – z přesvědčení o konání dobra. Domnívají se, že nošením respirátorů, dodržováním vzdáleností, omezováním kontaktu, pilným sledováním a příkladným dodržováním všech restrikcí svobody a přirozeného chování i ochotou se naočkovat konají něco velmi správného.

Mají za to, že jsou ochránci zdraví a životů druhých, že se chovají nejen odpovědně a ohleduplně, ale i soucitně, morálně a příkladně. U některých lidí nabádajících jiné k poslušnosti opaření a kritizujících „odpírače“ má toto přesvědčení ráz svatého boje proti zlu – až pseudonáboženské víry.

Není tento soucit zástupným chováním, psychickou kompenzací, že lidé dostatečně nechrání přírodu, pojídají zvířata, odmítají uprchlíky, plýtvají energií i surovinami, zvětšují konzum i hromadu odpadů a bohatnou na úkor druhých? Nepůsobí koronavirová nákaza na hluboce potlačenou lidskou potřebu solidarity, touhu konat něco dobrého, kontraproduktivně? Je pro většinu lidí přijatelnější dusit se v respirátoru, než si odepřít svíčkovou nebo mít za souseda Syřana?

Bojujeme s ním zákazem kontaktů, prázdnými školami, zrušenou kulturou, zavřenými obchody a restauracemi, nefungujícími službami, prázdnými sportovišti, mobilními aplikacemi na tělocvik či zakázanými lesy a horami. Vytáhli jsme do boje ještě silněji, povinným testováním školních dětí i pracovníků. Ve jménu boje s koronavirem jsme vyhlásili válku zdraví. Stát vytáhl do války s koronavirem všemi divizemi.

Nazývá je šifrovaně „opaření“ a zmrazil jimi život, nikoli koronavirus. Z vládního štábu se šíří zemí předpisy, příkazy, zákazy takový chaos, že nebýt tlumočníka Dominika Feriho, nikdo by nevěděl, jak se jmenuje. Vítězíme, když jsme na válku s koronavirem soustředili tolik sil, že vše ostatní leží stranou? Porážíme konečně nepřítele? Zatím ne, ale „krotíme“ ho. „Dánům se podařilo nebývale zkrotit epidemickou situaci. Díky tomu o několik týdnů urychlili rozvolňování,“ hlásá novinový titulek.

Zatím nevítězíme, ale to nevadí, těší nás samotný boj. Baví nás přicházet se stále novými, moderními zbraněmi, třeba pustit do školy v úterý třeťáky a ve čtvrtek maturanty nebo otevřít psí salony a zavřít pekařství. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát. Čím silněji harašíme zbraněmi, tím slaběji zní hlas ukazující cestu ke zdraví, tím víc zvětšujeme svou oddělenost od života, která je prapříčinou civilizačních těžkostí.