COOLna

Já mám strašně nerada debaty o tom, že každá krize je příležitost. Krize vede spíš k osvětlení problémů, které během ní vyhřeznou. Problém je ten, že se česká společnost nebo česká politická elita málokdy dokáže poučit z krizí způsobem, který by pomáhal tomu napříště jim předcházet. V tomhle ohledu se nemusíme bavit jen o pandemii, ale třeba o problémech souvisejících s klimatickou krizí nebo s válkou na Ukrajině. Za pandemie se tedy podle mě jenom potvrdilo, že oblast péče je vnímána jako automaticky ženská doména. Potřebná i nepotřebná zároveň. Když se vyzývalo k tomu, aby do školy mohly chodit alespoň děti zdravotníků, tak to mělo i genderový rozměr. Ukázalo se, kolik zdravotnic by potřebovalo pečovat zároveň doma o děti, protože jsou to třeba samoživitelky, a kolik jich tím pádem bude chybět v nemocnicích. Což jsou všechno strukturální problémy. Nehledě na to, že péče o děti byla honorovaná ošetřovným na úrovni nejdřív šedesáti a posléze osmdesáti procentech platu, přičemž se jaksi automaticky počítalo s tím, že v době, kdy jsou školy zavřené, zůstanou doma s dětmi ženy. Prostě máte děti, tak se o ně postarejte. Neřešila se ani psychická zátěž související s péčí. Z žen se doma stávaly učitelky, kuchařky, družinářky a matky zároveň a udržitelnost té situace nikdo neřešil. Z dat potom vyplynulo, že největší nárůst úzkostí a depresí byl zaznamenán právě u matek. A to je alarmující.

Všechny tyhle otázky se v pandemii ukázaly v celé své palčivosti včetně toho, že péče je spíš princip, spíš jakási infrastruktura než osamocené odvětví. Je všeprostupující a je na ni navázána spousta dalších oblastí. Můžou to být třeba i bezpečnostní otázky nebo otázka samotného fungování státu.

Tenhle problém vnímám jako velmi rozsáhlý a vlastně nevím, jestli má nějaké řešení. Lepší finanční ohodnocení péče?

Tím se dostáváme do debaty o tom, jestli máme péči víc kapitalizovat. Myslím, že kdyby pečující profese vykonávali primárně muži, tak tuhle debatu ani nevedeme. Ale vzhledem k tomu, že ji vykonávají častěji ženy, je to automaticky podhodnocené odvětví. Minimálně zdravotnice nebo lidé v pečovatelských domech si zaslouží mnohem větší podporu. Jejich práce je pro fungování státu a institucí úplně zásadní.

V debatě o odměnách rodičovské péče je pak samozřejmě důležité si uvědomit, nakolik vede nízké ohodnocení péče k tomu, že setrváváme ve zranitelné pozici. Jaký vliv to má na to, že žijeme v nefunkčních vztazích, jak moc to ovlivňuje hierarchii v domácnostech s dětmi. A mám zato, že výše rodičovského příspěvku by měla být nastavena tak, aby v případě, že se pečující rodič dostane do situace, kdy chce z jakýchkoli důvodů ze vztahu odejít, nehrozilo ani jemu, ani jeho dětem existenční omezení. Aby se nestalo, že skončí v nefunkčním bydlení nebo rovnou na ulici, aby si nemusel vzít další práci. Aby i bez platu druhého partnera ten příspěvek pokryl jestli ne důstojný život, tak aspoň život, který se dá ještě žít. Který nebude ohrožený chudobou.

Kdybychom se zeptali samotných těch „obyčejných‟ žen, jejich zkušenost bude víceméně feministická. Bude to zkušenost s péčí a nedostatkem prostoru v práci nebo třeba nějaká absence životní důstojnosti.

Jak se tomu podle tebe dá účinně postavit?

Podobně jako k ostatním debatám, které jsou často mylně vedené optikou kulturní války. Feminismus jako takový totiž nemá s kulturními válkami nic společného, právě naopak. Zajímavě o tom mluví Eszter Kováts a Anikó Gregor, maďarské socioložky, které zkoumaly, proč slovo „gender‟ tak rád používá Viktor Orbán, který na něm do značné míry staví svou represivní politiku, a další pravicoví nebo anti-liberální populisté. Ukázalo se, že do jisté míry tam vzniká určité nepochopení mezi feministickým hnutím a těmi takzvanými „obyčejnými lidmi‟, kteří ale prožívají právě ty problémy, na které feministky upozorňují. Trápí je chudoba, trápí je absence infrastruktury mateřských školek, nízká kvalita vzdělávání, strach ze samoty. My jako feministické hnutí neumíme najít způsob, jak s lidmi mluvit. Jak jim dostatečně citlivě a empaticky dát prostor pro sdílení zkušeností, aniž by nutně museli rozumět feministickému slovníku a aniž by skutečnost, že mu nerozumí a ne vždy naplňují naše představy o feminismu, znamenala automatické vyloučení z procesu dialogu.

Nemá smysl vytvářet nějaká ghetta, která by se soustředila jen na reaktivní politiku, nemá smysl chovat se paternalisticky a povýšeně. Mnohem větší smysl má snažit se dávat prostor každodenním zkušenostem lidí a vytvářet koalice, které mohou na první pohled působit nečekaně. Vzpomínám si, že takhle mě třeba v Chorvatsku překvapilo, že je tam queer hnutí propojené s hnutím za sociální bydlení a s hnutím za důstojné podmínky na trhu práce. Mluvilo se tam třeba o tom, jak gentrifikace a bourání továren ohrožuje pracující ženy-šičky. V důsledku toho procesu sbližování začaly společně sportovat, chodit na demonstrace a vytvořily vlastní infrastrukturu, ve které se učily i vzájemné empatii a pochopení. To platí i obecně, že bychom měli být empatičtější. To, že se někdo sám nechce označit za feministu, neznamená, že nesdílí určitou zkušenost. Jenom pro ni třeba nemá slovník. Podobně jako u rasismu je důležité hledat kořeny nespokojenosti, hlubší příčiny problémů a ty se snažit překonávat. Pokud jde o pojmenování odlišných zkušeností, je role novinářky vlastně jednoduchá, mnohem těžší je to z pozice aktivistky.

Jaké jsou podle zásadní otázky nebo oblasti, které kdyby se změnily, výrazně by to pomohlo naší společnosti posunout se dopředu?

Já tu vidím tři oblasti, které kdybychom vyřešili, posuneme se skokově dopředu. Za prvé je to levná práce, která má taky genderový rozměr. Ta nejnižší třída, co se týče zaručené mzdy, jsou často ženská povolání. Tady někde začíná řetězec útlaku, nerovnosti, který se přelévá za dveře domácností a jehož obětí nezřídka kdy bývají ti nejslabší – třeba děti. A to opomíjím třeba tu skutečnost, že se tu nikdo nevěnuje otázce duševního a tělesného zdraví z hlediska chudoby, což je zásadní téma. Vždyť jsou to právě naše těla a naše možnosti věnovat se sebepéči, co dnes reprezentuje jednu z hlavních os třídních konfliktů.

Další věcí jsou exekuce. Vůbec ta logika zadluženosti a trestání dlužníků a dlužnic je velice toxická a úplně bere těm lidem jakoukoli vyhlídku na to začít nový život. A nejen to – svým způsobem jim bere právo na vlastní identitu jakožto lidské bytosti. Je to život ve znamení ponížení a ponižování. Přitom ochota učit se z chyb a nabízet lidem druhé šance je velké levicové téma. Osobně věřím, že máme právo se poučit se z toho, že jsme udělali chyby, a máme právo se zvednout a jít životem dál. Paradoxní je, že celá tato oblast má samozřejmě třídní perspektivu: lidé s různými typy základních kapitálů mají šancí nespočet. Ti dole ale dostanou mnohdy jen jednu šanci. Na příkladech lidí v exekucích to jde dobře vidět.

Třetí věc je bydlení a rostoucí majetková nerovnost, která nás vrhá do světa, v němž je některým lidem zeručeno extrémní pohodlí a jiní jsou odsouzeni k extrémnímu ohrožení na té úplně nejzákladnější úrovni. Tohle nemá v demokratické společnosti co dělat. Když odmyslím klimatickou krizi, jakkoli ta tímhle vším vlastně taky prostupuje, stojí tu tyto tři sociální otázky jako tři základní pilíře. Tyhle věci by se nám mělo podařit změnit, aby se společnost zbavila okovů, které ji tíží a stahují ji dolů.

Apolena Rychlíková