COOLna

Andrej Babiš opoziční práci simuluje, zatímco ve skutečnosti se věnuje především vlastní kampani. Pochopitelně při tom mluví o energetické chudobě a finančním propadu desítek tisíc domácností, arogance vlády je v tomto směru zkrátka nepřehlédnutelná.

Babiš také mluví o opatřeních, která se v jiných zemích běžně objevují v protikrizových balíčcích. U toho ale nepřestává být sám sebou, a tak se krize v jeho pojetí mění v marketingovou show jednoho člověka, který neuroticky popojíždí po Česku v různých dopravních prostředcích. Na setkáních většinou kombinuje stížnosti na svou porážku ve volbách s nadáváním na chudobu a nečinnost vlády. Jako autokratický oligarcha zároveň nemůže spolupracovat s občanským odporem proti plíživým vládním reformám a bylo by směšné si představovat, že by nějakou podobnou tendenci ve společnosti sám podněcoval nebo podporoval. Fialovo řečnění o hodnotové politice, demokracii a Západu, ale dává smysl jedině tehdy, když je jeho protivníkem Babiš – oligarcha, populista a xenofob.

Vládní strany jako by stále pokračovaly v předvolební rétorice proti Babišovi a bez ohledu na obtížnost situace nahrazovaly konkrétní politiku patetickým příběhem o záchraně demokracie a západního směřování země. Válku na Ukrajině a s ní související ekonomickou krizi pak Petr Fiala pojímá především jako hodnotový střet, a nikoliv jako výjimečnou politickou misi, při které je na prvním místě udržet sociální smír a nedopustit propad desítek procent obyvatel do chudoby nebo rovnou nefalšované bídy. Koalice i opozice nadále svými jazyky mluví pouze se svými voliči tak, jak se to jejich lídři naučili před volbami.

„Ptáte se, jestli budou další kroky? Budou, ale budeme je dělat postupně, uvážlivě, nebudeme o nich mluvit dopředu. Budeme je dělat tak, aby to lidem opravdu pomohlo, proto to taky říkáme dopředu, aby věděli, s čím mají počítat. Snažíme se to připravit tak, abychom to vždycky legislativně stihli a lidé to včas měli,“ řekl tajemně předseda české vlády a státník Petr Fiala v pořadu Prostor X. Jasné je z jeho slov jen to, že o opatřeních vláda sice nebude dopředu mluvit, ale bude to říkat dopředu. Samotný úvod rozhovoru obstaralo obecnější zamyšlení nad závistí, která podle Fialy všechny zpomaluje a negativně ovlivňuje celou společnost. Všelidskou úvahu sepsal premiér už dříve na Twitter, ve studiu pak ještě navázal s hodnotami, které nám pomáhají v těžkých obdobích.


Vysílací čas s moderátorem Čestmírem Strakatým věnovaný právě ekonomické krizi a chudobě vyplnili povídáním si o opatřeních jako je valorizace důchodů, které vláda stejně musí dělat ze zákona, a navýšení existenčního a životního minima, které ani nepokrylo inflaci z předchozích let (natožpak tu stávající). Premiér tedy skutečně nehodlá dělat nic a u toho se zaštiťuje plněním programu vzniklého pro úplně jinou situaci. Jako poslední klišé aspoň nabídl zjednodušení byrokracie u dávkového systému, které má brzy přijít, a na kterém právě maká ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Ani v tomto případě ale Fiala ideologicky nezakolísal. V čase, kdy se rostoucí životní náklady dotýkají většiny populace a ve chvíli, kdy propaguje dávkový systém svojí vlastní vlády, se premiér bojí především zneužívání dávek a poukazuje na nutnou byrokracii, která tomu má zabránit. Fiala tak všem bezděky připomněl, že sociální dávky jsou ve skutečnosti tak byrokraticky náročné zejména kvůli lidem, jako je on. Právě podezírání ze zneužití totiž vede k nutnosti vytvářet další a další papíry, kterými žadatelé prokazují svou potřebnost. Tento jeho „antipopulismus“ a paralyzující rozvaha, se kterou přemýšlí o každém dalším minimálním pomocném kroku, musí v každém, kdo má problémy zaplatit účty a najde si čas na rozhovor s premiérem, nutně vyvolávat nenávist.

Hnutí Andreje Babiše vzniklo díky obrovské koncentraci peněz v rukou jednoho člověka, který je využil k získání politické a mediální moci. Když se strana jednoho oligarchy, alespoň rétoricky snaží o spravedlivější přerozdělení peněz, nechce k tomu žádné spojence jako odbory nebo aktivní občany. I problémy jako chudoba a nerovnost se dají v éře oligarchizace politiky privatizovat. Podle toho potom vypadá i Babišova kritika asociálního jednání vlády, která je vedená z pozic úzké elity a technokratického pohledu na věc. Babiš nemůže připustit debatu o progresivním zdanění a o legitimitě nerovností tváří v tvář krizi bezprecedentních rozměrů. Nejvýhodnější je pro Babiše rozdmýchávat vedle sociálního napětí i další animozity, zejména xenofobní nenávist k uprchlíkům, ale i k zelené politice a k neziskovkám. Souvislost mezi chudobou jedné velké skupiny obyvatel a bohatstvím druhé mnohem menší hnutí ANO připomínat nebude, blahobyt nebo přerozdělování nejsou v marketingovém pojetí určené nastavením systému, ale jednoduše „Zababišem“.

Heslo „Za Babiše bylo líp“ se ani nesnaží předstírat, že zná jiné řešení než „prostě Babiš“. Neznamená to nic jiného, než že Babiš chce zpátky k moci. Vládě věčně nevyspalých Babišových profesionálů zkrátka zbývá věřit. Nebo nevěřit. Okamurův náznak vtipu nebo něčeho podobného na billboardech, že „za Okamury bude ještě líp,“ dokresluje situaci, kdy sociální zájmy obrovské části populace reprezentují dva političtí podnikatelé, kteří politiku provozují skrze permanentní marketingovou kampaň a chápou ji jako budování značky, která se zkapitalizuje u voleb. Ani jeden z nich nemá zájem na tom, aby proti plíživým reformám Fialovy vlády vznikl organizovaný odpor zdola. Šířící se naštvanost, která se po dlouhé době dostala do náhodných konverzací na ulicích, v obchodech nebo ve veřejné dopravě, bude pro Babiše i Okamuru snadnou kořistí, pokud se nepodaří vytvořit ještě jinou politickou alternativu. Už dnes neváhají Babiš ani Okamura využívat, stejně jako v minulosti, rasismus, xenofobii a nenávist k uprchlíkům. S rostoucí nespokojeností bude touha po radikálních řešeních stoupat, ale monopol na odpor k politice vlády jako by zatím měli jen oni dva.

Andrej Babiš jako hlavní manažer a hlavní marketingový produkt v jednom spojil se svou osobou celou politiku svého hnutí, která nestojí na programu ale na dobrých manažerských rozhodnutích. Jeho kritika není nikdy systémová, ale vždy jen dílčí a permanentně propagovaná. Na počátku pandemie se Babiš vydal natáčet video do skladů jednoho z řetězců, aby pak s podkresem dramatické hudby ubezpečoval národ, že jídla máme dost. I v takovou chvíli ignoroval systémové řešení a upřednostnil sebeprezentaci a samoúčelný manažerismus. V tuto chvíli mu tak stačí náhodně navrhovat vyšší podporu pro různé skupiny obyvatel a přiživovat negativní nálady ve společnosti. Vedle sebe pak vždycky bude mít Okamuru, který bude extremističtější a za kterého případně bude „ještě líp“. Celá politika zůstává o Babišovi, buď Babiš nebo Nebabiš. Babišismus není politický program, ideologie nebo vize, ale akceptování nebo odpor k jeho přítomnosti v politice. Současný Babišův posun doleva na tom nic nemění.

Jedním ze zjištění dva roky starého výzkumu Daniela Prokopa a kolektivu bylo, že lidé z nižších středních tříd, mají nízkou míru důvěry v instituce i k dalším lidem. Ještě starší Prokopův výzkum ukázal, že u lidí zasažených exekucemi klesá důvěra k demokratickému zřízení jako takovému. V tomto prostředí je náročné budovat hnutí zdola, zvláště pokud se demokratické cítění velké části veřejnosti oprávněně bojí zejména přílišného vlivu Andreje Babiše, toho času šaškujícího po festivalech. Babišův marketing ale často dokáže být jediným slyšitelným projevem nesouhlasu s vládou pro lidi, kteří mají čím dál tím hlouběji do kapsy. Potenciál k politické organizaci s nižší vzájemnou důvěrou pochopitelně klesá, bezprecedentní úspěch občanské protibabišovské mobilizace, který se podařil hnutí Milion chvilek pro demokracii, se za současné situace podaří zopakovat jen těžko. Strach z toho, že kritika Fialovy vlády – a to i ta sociálně motivovaná – ve skutečnosti jen nahrává Babišovi, by neměl jakoukoliv občanskou společnost paralyzovat. Fiala nemá monopol na demokracii, stejně jako Babiš nemá monopol na sociální problémy.

A2larm