Cílem je stabilizace systému, který z velké části sází na fosilní kapitalismus a na růst jako odpověď na sociální otázky. To ovšem v uplynulých letech vedlo v západních společnostech pouze k čím dál vyšší nerovnosti. To se projevuje i v koronakrizi, kdy jsou ti, kterým se už beztak nevede dobře, postiženi nejvíce.
Jak by tedy měla změna v této krizi vypadat? Existuje starší citát, který právě koluje a který současnou situaci výstižně popisuje: „Pouze krize – skutečná nebo vnímaná – vede ke skutečné změně. Pokud nastane krize, závisí reakce na ni na dostupných nápadech. Věřím, že to je naším zásadním úkolem: vyvíjet alternativy ke stávající politické praxi, aby byly živoucí a dostupné, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným.“
Revolucionář, který tato slova v r. 1982 vyslovil, byl muž, který je za tvář naší současnosti zodpovědný jako žádný jiný: Milton Friedman, vizionář neoliberalismu, formy kapitalismu „neviditelné ruky\“, který chce tak málo státu, jak je to jen možné.
Krize je v každém případě zde. A celkem nemilosrdně odhaluje slabiny systému, který Friedman pomohl stvořit. Rozhodující otázka pro dobu po koroně tedy zní: jaké ideje jsou k dispozici? A dále: jaké jsou ty alternativy, které pomohou prosadit „politickou nevyhnutelnost“? První vlaštovky už ukázaly, kterým směrem bychom se ubírat neměli. Ve Friedmanově logice, pokud bychom ji měli obrátit proti němu, ukazují jen „stávající politickou praxi“. Snížení daní „pro všechny“, jak to například požaduje předseda bavorské vlády Markus Söder, nebo snížení klimatických cílů, jak by si přála automobilová lobby.
Překvapivé tyto požadavky nejsou, protože libovolnou krizi lze využít i k zacementování současného stavu nebo dokonce zvrátit pokrok zpět do minulosti. Podkopávají ovšem důvěru v zodpovědnou politiku zrovna v době, kdy je role státu a především občanské společnosti, pomocníků, pomáhajících struktur tak zřetelná, jako už dlouho ne. A ignorují zjevné spojení mezi krizí, která není žádnou „černou labutí“, ale která byla strukturálně předvídatelná, a systémovými předpoklady.
Na to například poukazuje Maja Göpelová v textu, který navrhuje rozsáhlou pozitivní vizi transformace pro dobu po koroně, „Social Green Deal„. Upozorňuje nejen na to, že jen systém, který stojí na růstu, může být tolik otřesen propadem růstu, nestabilita je tedy vlastně jeho nedílnou součástí. Vidí i souvislost mezi změnou klimatu, ničením přírody a koronou, jak je třeba popsána i v Guardianu: ničení životního prostoru fauny, třeba mýcením obrovských pralesů, vede ke zvýšenému riziku virové nákazy člověka. Důsledkem jsou přibývající pandemie.
Musí tedy dojít k systémové změně uvažování. Krize ukazuje, že je změna nutná, protože prodloužení stávajícího stavu povede v budoucnu pouze k destrukci. Krize také ukazuje, že jsou možné změny, které doposud byly odmítány jako iluzorní. Diskutuje se o do velké míry nepodmíněném základním příjmu, fixace na spořivou a úspornou politiku najednou letí přes palubu, centrální pozice státu uprostřed tzv. tržního hospodářství je najednou zřejmá a dokonce plánovací, daňové a zestátňovací modely se stávají přijatelnými.
A skutečně jsou ideje a alternativy, o kterých abstraktně mluví Friedman (a s jiným politickým a ekonomickým záměrem), už dávno konkrétně přítomny. Plány jiné společnosti jsou tu: jde o jinou formu trhu, které už necílí na růst, jinou formu politiky, participace, zdrženlivosti, energie, konzumu, růstu, společnosti a pospolitosti. Jde o jiný pohled na sebe sama, na podstatu lidské bytosti.
POLITIQ
COOLna 
Napsat komentář