COOLna

Někteří hlasitě hovoří o tom, že hlavně v Evropě se budeme muset snažit být mnohem samostatnější. Končí touhle válkou globalizace světa?
Asi ano. A nemusí to být nutně špatně. Upřímně řečeno, když se třeba takové ředkvičky vozí do Evropy z Chile, protože to vyjde na svazečku o pár haléřů levněji, pak to skutečně nedává smysl. Podobně je to třeba s ocelí z Indie a mnohými dalšími surovinami i výrobky. Bylo by hezké se tady stále více soustředit řekněme na ekoturistiku, ochranu živočichů a prostředí, mezikulturní studia a podobně. Je ale nutné si uvědomit, že tyhle ideje nejsou samonosné. Pro fungování států i celého kontinentu potřebujete mít pevný hospodářský základ. Už roky jsem si například kladl otázku, co by se stalo, kdyby došlo dejme tomu k nějaké blokádě Evropy, a navíc ke zničení zbytků chemického průmyslu. Do roka by vypukl strašlivý hladomor.

Proč myslíte?
Zemědělství je dnes strašně křehké a závislé na naftě, hnojivech a dalších chemikáliích. Neustáli bychom to. Ještě za poslední světové války třeba v Německu každý statek vyráběl potraviny bez nich. I když to Němci se svou důsledností přerozdělovali, v roce 1945 už stejně stáli na hraně hladomoru. Dnes bychom zdaleka takhle dlouho nevydrželi, nefungovalo by to. Jako Evropa jsme na okolním světě ještě mnohem závislejší než dříve. „Naše ocelárny“ jsou v Indii, „naše chemičky“ zase třeba v Rusku a na Ukrajině. Prostě jsme to všechno přesunuli mimo náš prostor. Bylo to pohodlnější a lacinější. O další souvislosti a dopady jsme se zase tolik nezajímali.

V Číně a Indii se vyrábí třeba i 80 % účinných látek pro produkci léků. Tyhle dvě země vyrábějí například 60 % světového množství paracetamolu, 90 % penicilinu a 50 % ibuprofenu. Což je dané nejen nižší cenou práce, takže i nižšími výrobními náklady, ale například i méně přísnými požadavky na ochranu životního prostředí…
Když jsem třeba navštívil Dillí, kde je v širším okolí fabrika na fabrice, nebylo tam kvůli smogu vidět na dvě stě metrů. Ale my to nechtěli vnímat. Zajímalo nás naše životní prostředí. To v jiných koutech světa, odkud rádi čerpáme, nás zase tolik nedojímalo. Použiji dnes tolik oblíbeného slova outsourcovat (najímat někoho, zajišťovat pomocí jiné strany, zvenčí). Rozhodli jsme se z jiných světadílů outsourcovat nejenom výrobu, ale když to přeženu, také rozmnožování.

Nechápu…
V Evropě výrazně klesla porodnost. K udržení jejího blahobytu a sociálních výhod proto přijímáme lidi z jiných koutů světa. Ti potřebnou práci zastanou. S nadsázkou můžeme říct, že se nám na rozdíl od našich rodičů nechce v rodinách ztrácet čas i energii a složitě vychovávat větší množství dětí. Proto si ze světa dovážíme lidi už hotové v podobě migrantů. S nadsázkou je to v podstatě stejný proces jako s těmi kovovými ingoty (hutní polotovar určený k dalšímu zpracování).

Když mluvíme o potravinách a o zemědělství: Stále populárnější jsou biopotraviny a trendem je ústup od chemických hnojiv a postřiků…
To se snadno řekne, ale mnohem hůře uskuteční. Historicky podstupovalo lidstvo o každý atom dusíku, který chtělo vpravit zpět do půdy, neuvěřitelný boj. Proto bylo tak důležitou součástí každého hospodářství hnojiště, kde se shromažďovaly všechny zbytky. Ale to nestačilo, dokonce i v Evropě mnozí chudí balancovali na hraně podvýživy. S nadsázkou se dá říct, že moderní dějiny nejvíce neovlivnili žádní šílení diktátoři, ale ani dobrodinci typu Alberta Schweitzera (německý lékař a nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1952, jenž se svou ženou vybudoval nemocnici v africkém pralese a léčil domorodce). Největší zásluhy bezesporu mají pánové Haber a Bosch, kteří na počátku 20. století přišli na syntézu amoniaku ze vzdušného dusíku (oba obdrželi později Nobelovu cenu za chemii). Původně měl tenhle proces pomoci při výrobě výbušnin, ale ukázalo se, že se tím dá skvěle nahrazovat nedostatkový a drahý ledek, který se musel dovážet.

Neumím si představit, že bychom průmyslová hnojiva dokázali nahradit a současně by byl jídla pro tolik lidí pořád dostatek (studie říkají, že úroda by bez chemie byla zhruba o 50 % nižší a také mnohem dražší a že by svět zachvátil hladomor). Navíc se stále razantněji přesouváme do měst, kde je alespoň částečná potravinová soběstačnost domácností velmi problematická. Někteří mí přátelé, kteří se rádi stěhují na vesnici, se opájejí představou, jak se v případě krize zařídí pro sebe. Okopou si políčko, zasadí brambory nebo nějakou jinou nenáročnou plodinu. Ono by to jistě šlo, akorát byste k tomu ještě v případě krize potřebovali sehnat samopal, abyste to políčko uhlídali před těmi, kdo nic podobného neudělali.

Takže na nás bude mít současná válka zásadní vliv?
Jak jsem říkal, mám pocit, že stojíme na dějinné křižovatce. Ale nejde jenom o válku. Ono to začalo už pandemií covidu, na kterou se nyní jako by trochu zapomíná. Přitom i ona a chování našich společností s sebou nesly spoustu vnějších znaků války, ačkoli si myslím, že to u infekce nutně být nemuselo. Jako by to byla k válce už předehra.

Co tím myslíte?
Mluvím o omezování osobních svobod. Navíc se v oficiálních prohlášeních i v médiích pravidelně používaly válečné výrazy. Mluvilo se třeba o „boji“ či o „válce“ proti covidu. A když si to rozebereme dál, třeba zákaz nočního vycházení jsme v naší zemi zažili naposledy za heydrichiády (po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942). Tehdy to bylo ještě pochopitelné, protože gestapo v noci na chytání parašutistů nevidělo. Ale že by se virus šířil více v noci? To je přece hloupost. I omezení pohybu lidí mezi okresy bylo velmi zvláštní. Navíc jsme byli krok od cenzury, jež obvykle válečný stav doprovází.

Všechno ale jednou končí a je spíše divné, že svobodná 90. léta vydržea tak dlouho. Jiní lidé to samozřejmě mohou vidět jinak, záleží na úhlu pohledu každého jednotlivého aktéra takových dějinných událostí. I vyzdvihovaná 90. léta se dají převyprávět hodně negativní optikou. Třeba tak, že šlo o období zmatku, dezorganizace, zašantročení a rozkradení spousty státního majetku, což bylo doprovázené rozpukem zločinnosti, vražd a mizením lidí. Takhle jednostranně se můžete dívat v podstatě na cokoli. A v jakékoli době. Kryštof Kolumbus může být pro někoho statečný a neúnavný objevitel, pro domorodé obyvatelstvo Ameriky to byl masový vrah a vykořisťovatel.

Když už jste zmínil Kolumba… Přijde mi poněkud hloupé, že se někteří aktivisté najednou dívají na historické osobnosti současnou optikou, což hlavně v anglosaském světě vede k ničení soch, násilným střetům a k „objevování“ toho, že ten či onen někdejší významný politik, cestovatel či spisovatel byl třeba rasista. Není to další znak vyčerpanosti euroatlantické civilizace?
V něčem určitě. Zase se můžeme podívat do minulosti. Takový Řím se také rozkládal zevnitř. V době jeho největšího rozkvětu by ho barbaři na hranicích nebyli schopni skutečně ohrozit. Půvabné je, že se nám dochovaly mnohé nářky římských moralistů, kteří lkali nad tím, jak se stará ušlechtilá morálka vytratila. Jak kdysi starý Říman s hrstí oliv a skrojkem chleba oral na poli celý den, a utužoval se tak k boji, zatímco dnes leží na prachových polštářích, ovívají ho otroci a místo něj bojuje najatý Germán.

V něčem to může být úsměvné, ale jisté je, že takový najatý barbar nechtěl jen bojovat, ale mít také nějaký podíl na moci a rozhodování. Na druhou stranu nás může uklidnit, že ani s pádem Říma se Apeninský poloostrov nepotopil do moře a lidé tam žili dále. A i když ten sešup byl drastický, nepadli na úplné dno. My tomu zpětně říkáme temná staletí, ale i tehdy vznikaly nádherné věci.

To, co je rozumné pro nás, nemusí být racionální pro někoho jiného. Obě světové války byly mimochodem ekonomicky naprosto děsivé. Jak nacistické Německo, tak Sovětský svaz vydaly poslední marku a rubl jen za šíření svých ideologií a za své vítězství. Ekonomika nehrála v takové situaci pro tehdejší vládce vůbec žádnou roli. Myslím v rozhodování. Třeba Stalin… Měl-li volit mezi odborníkem a jedincem tupým, ale zato věrným, rozhodl se většinou pro toho druhého. Všechny tyhle události přinesou i nám jednu zásadní věc. Konec ekonomismu neboli přísně ekonomického pohledu na svět. V dějinách existovalo mnoho, ba většina společenství a civilizací, které se nechovaly jenom podle toho, aby to mělo co největší finanční efekt. Typicky mluvím třeba o středověku, ale například i o době Marie Terezie. Jak měřit úspěšnost nějakého člověka? Je to ten, který je „jenom“ šťastný? Nebo třeba ten vzdělaný? Či ten, jenž objevil skvělé nové věci? Donedávna byli většinou dáváni za příklad lidé bohatí, kteří dokázali vydělat co nejvíce peněz. To bývá vnímáno jako měřítko úspěchu. To má mimochodem kořeny v kalvinismu. Podle něj se člověk, který je v Boží milosti, pozná i podle toho, že se jeho světským podnikům daří. Koneckonců i zmiňované slovo bohatství je odvozeno od slova Bůh, stejně jako slovo zboží.

Je to trochu složitější. Dlouho jsme věřili, že hospodářská úspěšnost je nutně vázána na otevřenou společnost, volnou hospodářskou a politickou soutěž, demokratickou strukturu. Současné dění ve světě ale ukazuje, že tomu tak úplně vždy být nemusí. Ukazuje se, že kapitalismus může žít ve velmi úzké symbióze s autoritářským systémem, jaký představuje například nová Čína. Obávám se, že třeba i na našem kontinentu mohou v budoucnu vzniknout státy a režimy, kde bude hospodářství mnohem provázanější se státem. Nějaké nové hybridní systémy. Nejenom v tom, že by firmám někdo říkal, co mají vyrábět, ale například v politických zadáních.

Stanislav Komárek, český biolog, antropolog, filozof a spisovatel