Lidé, kteří nemají pro sebe definované pevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou plní pochybností a zloby. Rádi by dokázali říci ne, ale bojí se důsledků, tak raději říkají polovičaté ano.
Hranice jsou zkouškou našich vztahů a našeho postavení. Někdo chce slyšet jen naše ano. Kdo nás respektuje, ten respektuje i naše ne.
Když nemáme pevné hranice, cítíme se nenaplnění, nenasycení. Nevíme totiž, kde je hranice toho, co potřebujeme, co k nám patří a co už ne.
Respektování hranic bychom se neměli dožadovat nátlakem. Měli bychom se naučit žít a komunikovat tak, aby lidé kolem nás o jejich existenci věděli a ve vztahu k nám je přirozeně respektovali.
Ale: při obhajování hranic někdy můžeme druhému způsobit smutek, nepohodu, problém, bolest. To je v pořádku, říká Henry Cloud. Není to stejné jako mu ublížit.
Své postavení a respekt si vytváříme sami. Když si uvědomíme, že se pro nás překračování hranic stalo zásadním problémem, je to podnět ke změně. A příležitost ke změně může být dobrá zpráva.
Jan Majer
COOLna 
Napsat komentář