Už nás nespasí ani kdyby pršelo celé léto. Česko je vyprahlé a bude hůř.
Ta pro nás nevyznívá zrovna příznivě. Krajina kolem nejspíš získá žlutohnědý sežehlý odstín, nížiny se promění na polopouštní oblasti a v Evropě začne boj o vodu. A jak vědec připomíná, ten je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství. Jde v něm totiž o život.
Připomíná mi to situaci s dítětem, kterému říkáte: \“Nesahej na tu horkou plotnu.\“ Ale ono si sáhne, protože jen z vaší věty neví, co to znamená, a nevěří vám. Teď jsme si na tu horkou plotnu sáhli. Tak se o ni pořádně spalme.
Představte si, že treba Mikulov bude na dva týdny bez pitné vody. Co by to znamenalo? Behem pár hodin totální hygienický kolaps. Nastoupilo by sociální sucho.
Na některých místech by byl potřeba až jeden roční úhrn srážek. Minimálně je to 300 – 400 milimetrů srážek. Jenže k tomu by bylo velmi důležité rozložení v čase. Pokud napadne 10 milimetrů srážek, tedy 10 litrů na metr čtvereční, je zásadní rozdíl, jestli srážky napadnou rychle a celé město plave, nebo během celého dne, což je krásný zahradnický déšť.
Velmi často se stává, že po suché epizodě přijdou srážky a mají přívalový charakter a otočí se to do povodní.
Jakmile voda dojde, všichni začnou myslet jen na sebe, na rodinu. Soused je nezajímá. Člověk je dravec, žijeme sice pospolu, potřebujeme se, ale v okamžiku, kdy prijde krize, je pro nás důležité jen naše dítě.
Česká republika je velmi náchylná na změnu klimatu.
Ta náchylnost je tvořena třemi vlastnostmi. Charakterem krajiny – jsou v ní velké lány pudy. Byla to velká konkurenční výhoda, levně a snadno se na nich hospodaří, ale výhody se vyčerpaly a začínají prevazovaz nevýhody, především eroze půdy.
Další je utuženost. Velké lány si žádají těžkou techniku a z půdy jsme si tlakem udělali v podstatě beton. Utužená vrstva nepustí dolů živiny, nepustí dolů ani nahoru vodu. Je to obrovské nebezpečí – i proto, že není vidět.
A nechráníme kvalitní půdu. Tempo zastavění je obrovské.
Zhruba na 16 procentech zemědělské půdy najdeme řepku. Pěstujeme ji nejvíce v Evropské unii. Pro půdu je to ale výrazně zlepšující plodina – zanechává velké množství organické hmoty, dobře koření a provzdušňuje pusu, ale to protierozní rostlina. Jenže řepka chutná škůdcům a musí být hodně chemicky ošetřována. Koncentrace chemie ovlivňuje okolí a snižuje biodiverzitu.
Problém je, že asi třetina řepky se u nás pěstuje na technické účely. Je to vlastně podobné jako s bavlníkem v Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu. Proč je tam zničená krajina? Protože se tam daří bavlníku, rostlině pěstované pro výrobu látek. Nikdo nehlídá, kolik se na ni dá chemie.
Stromy nejsou pšenice. Pokud uděláme chybu, objeví se až za desítky let.
Naše krajina má produkční a mimoprodukční funkce. Produkuje potraviny, energii, dřevo… Hlavni mimoprodukční funkce jsou půdoochranná, vodoochranná, biodiverzitní. Tyto služby buď ztratíme, nebo budou silně ohroženy. Stejně jako naše zemědělství. Stabilita pomine. A zemědělec potřebuje hlavně stabilitu, aby mohl podnikat. A pokud zemědělec opustí krajinu, vylidní se venkov, půda bude zarostlá, neudržovaná. Sníží se naše potravinová bezpečnost. To může dopadnout tragicky.
Kdybychom byli závislí na dovozu, byla by to strašlivá věc s nedozírnými následky. Jiné státy by nám určovaly cenu a kvalitu. A my bychom museli brát, co bude. To už se stalo s českým bramborářstvím. Měli jsme ho na vynikající úrovni, ale pak se sem začaly vozit brambory z jiných států za dumpingové ceny. V okamžiku, kdy to zničilo české bramboráře, šly ceny nahoru. Veřejnost si teď stěžuje, proč se nepěstují brambory místo řepky. Protože je nikdo nekupoval. Cena rozhodla.
Až v subtropickém pásmu klima způsobí, že lidé přijdou o vodu, moc možností, jak se adaptovat, mít nebudou. Zvednou se a půjdou tam, kde voda je. Buď je domácí pustí, nebo ne. Pokud je nepustí, tak o to místo budou bojovat. To je daleko větší nebezpečí než současná ekonomicky podmíněná migrační krize nebo ta podmíněná válečným konfliktem. Voda je daleko větší rozbuška a válka o vodu je daleko nebezpečnější než válka o nerostné bohatství.
Pokud by si čeští zákaznici zvykli na kupování českých potravin tak, jako si zvykli na pití českého piva – prakticky nikdo si nekoupí žádné zahraniční-, pak bychom neměli absolutně žádný problém adaptovat se na změnu klimatu. Naše krajina by byla mnohem pestřejší, než je v současnosti. Místo toho máme z velké části řepku na biolíh a kukuřici do bioplynek.
Převratný objev nás nečeká. Spíše sázím na komplex adaptačních opatření, který bude vyzkoušen na pilotních farmách, aby veřejnost viděla, že správné nakládání s vodou funguje. Pak bude nutné poznatky rozšířit do celé krajiny.
Pilotní farmy fungují v Česku?
Ano i ne. Projekt se jmenuje Generel vodního hospodářství krajiny České republiky, vedl ho Státní pozemkový úřad a spolupracovala na něm řada institucí včetně Ústavu globální změny AV ČR či Mendelovy univerzity v Brně. Mapuje, co se bude dít s krajinou, když nebudeme dělat nic, a co se s ní bude dít při adaptačních opatření na sucho a celkovou zmenu klimatu. Ve druhé etapě projektu byly vybrány čtyři pilotní farmy s různými typy hospodaření v nejvíce ohrožených oblastech.
Forbes Next
COOLna 
Napsat komentář