COOLna

„Nenecháme nikoho padnout na dno,“ říkal Petr Fiala v nedávných rozhovorech, ve kterých současně mluvil o tom, že pomoc státu musí být adresná a mířit k těm nejpotřebnějším. V reakci na premiérovy výroky vznikla na Facebooku skupina nazvaná Vláda mě nechala padnout na dno. Její členové píší premiérovi dopisy, ve kterých popisují svoji situaci

„Vyplňte formulář a ve třech krocích řekněte premiérovi, jak na tom jste,“ dočtete se v záhlaví facebookové skupiny Vláda mě nechala padnout na dno. Jací lidé se vám prostřednictvím dotazníku ozvali?

Matky samoživitelky, senioři, rodiny s dětmi. Často nám také odpovídali lidé s chronickým onemocněním, invalidé se zdravotním postižením a v menší míře také lidé s exekucemi. Pracuji v neziskové organizaci s lidmi bez domova a čekal jsem, že se nám budou ozývat lidé, kteří jsou na úplném dně. Vyplňují to ale hlavně lidé, kteří jsou na tom o trochu lépe, ti, kteří dosud nebyli bezprostředně existenčně ohroženi, ale teď ohrožení být začínají. Na dno padají v souvislosti s extrémním zdražováním a absencí vládní podpory v těžkých časech.

Můžete popsat nějaký příběh?

Lidé se zdravotním postižením nebo nemocí, která je nějakým způsobem omezuje v pracovním životě, píší asi takováto shrnutí: Jsem nemocná už osm let, mám uznanou invaliditu třetího stupně, ale nemám nárok na invalidní důchod, protože nemám dostatečně odpracováno. Je to třeba člověk, který měl už jako mladý nějaké zdravotní problémy, nenastoupil do pracovního procesu, a i když se mu třeba ve třiceti diagnostikuje například schizofrenie, protože nepracoval, na invalidní důchod nemá nárok. Takový příběh se tam objevil několikrát. Tito lidé mají nárok jen na hmotnou nouzi, což jsou extrémně nízké dávky.

Proč s výzvou, kterou adresujete vládě Petra Fialy, přicházíte právě teď? Lidé na sociálním dně tady jistě byli i za předchozích vlád…

My jsme to napsali v reakci na slova premiéra Fialy, který opakuje, že nikoho nenechá padnout na dno, a my přitom víme, že spousta lidí na dně už je, nebo na něj dopadá právě v souvislosti se současnou inflační krizí. Přišlo nám, že je potřeba reagovat na tato slova i v kontextu toho, že procházíme už druhou krizí, která lidi na dně výrazně zasahuje. Nyní to na lidi na dně dopadá mnohem silněji. Jsou chudí, už dál chudnout nemohou, a přitom musí poslouchat slova o tom, že se musíme uskromnit.

Vláda tvrdí, že chce pomáhat adresně, plošnou pomoc odmítá, ale ta adresná pomoc je nedostatečná, nebo přímo absentující. Valorizace sociálních dávek byla jen desetiprocentní, přičemž inflace už je daleko vyšší a ceny rostou tak rychle, že lidé žijící z dávek nejsou schopni si dlouhodobě udržet bydlení. Pokud vláda nezačne reagovat teď hned, budeme se potýkat se zvýšením počtu lidí bez domova. Přičemž mluvíme o těch nejzranitelnějších, o seniorech, rodičích samoživitelích a o lidech se zdravotním postižením.

Pracujete jako sociální pracovník v neziskové organizaci Jako doma pomáhající právě lidem bez domova. Už zaznamenáváte zvýšení počtu lidí, kteří pomoc potřebují?

Rozhodně ano. Pracujeme specificky se ženami bez domova a v této skupině nervozita i napětí stoupá. Dříve si mohly dovolit rohlík za korunu v podstatě kdykoli, teď za dvě padesát nebo za tři koruny si ho koupit kdykoliv nemohou. Každé úterý vydáváme potravinovou pomoc a markantně se nám zvýšil počet žen, které si pro ni přicházejí – ze čtyřiceti žen před rokem na sto dvacet v současnosti. Jsou citlivé i na fakt, že se tady zvedla obrovská vlna solidarity s ukrajinskými uprchlíky, a ony cítí, že pro ně stejná solidarita v minulosti nebyla, o jejich příběhy se nikdo nezajímal. Pro lidi bez domova, nebo obecně pro lidi dole, je tohle hodně těžké téma, protože oni cítí, že také potřebují pomoc. A ta pomoc směřuje k běžencům, za což jsme hrozně rádi, ale ty ženy vědí, že třeba jejich příběh byl stejně tragický, a nikdo mu dodnes nenaslouchal.

Když se vrátím k lidem, kteří zatím na dně nejsou, ale hrozí jim, že by na něj mohli spadnout – co by tedy vláda podle vás měla udělat, aby jim pomohla?

Rozhodně by měla zjednodušit příspěvek na bydlení tak, aby na něj dosahovali všichni oprávnění žadatelé. Je tak složité o něj žádat, že osmdesát procent lidí, kteří na něj v Česku mají nárok, prostě nežádá. A to je velký problém. Když stát říká, že bude lidem substituovat náklady na bydlení vyšší než třicet procent jejich příjmů, tak by to tak skutečně v praxi mělo být. Kolikrát i my odborníci se v tom těžko vyznáme. Dalším důvodem nevyužívání příspěvku je stigmatizace. Rétorika zneužívání sociálních dávek a kontrola příjemců sociálních dávek se propsala do sociálních politik natolik, že není divu, že se lidé stydí o pomoc požádat. Destigmatizace sociální podpory, dostupné bydlení formou výstavby obecních bytů a zvýšení normativů příspěvku na bydlení jsou cestou, jak lidem pomoci.

Radek Bandit, platforma Kritická sociální akce (KRISA)