Máte někdy vyhladovělý žaludek? Pak víte, že ten přijme téměř cokoli. Opravdu vyhladovělí byste jedli třeba „hřebíky“.
A když je „vyhládlé srdce“, spolkne jakoukoli lež, ve které vidí potravu, štěstí, naději.
O syndromu hladového srdce mluvíme tam, kde lidé dostatečně dlouho čekají na vnější lásku. Ale ne zase tak dlouho, aby si odvykli, rezignovali. Dostatečně dlouhá doba znamená, že už lásku jen nechtějí, ale přímo potřebují. Vyhlížejí ji, trápí se tím, že nepřichází, den co den jsou křehčí a žel zneužitelnější.
Stárnoucí bonviván v podání Leoše Suchařípy ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne to vyjádřil slovy: „Člověka nejlépe zničíme, když mu vsugerujeme, že ho milujeme…“ Stačí hladovému srdci vsugerovat, že ho asi milujete, rozdá se. A nejen to.
Vypracuje si absolutní emoční závislost na jediném zdroji lásky. „Jediným“ je a zůstane proto, že na něj hladové srdce tak dlouho čekalo. Že je „jediné“, tudíž hladové srdce ví, má to ověřené svou vlastní praxí, bolestí. Hladové srdce udělá vše, aby o svůj zdroj už nepřišlo. A to i tehdy, když ten zdroj přestane lásku dávat.
Je to jedna z nejtěžších citových manipulací, která způsobuje nejhlubší citové zranění.
Firstclass
COOLna 
Napsat komentář