Uvažovala jsem nad tím, jak jsem se dostala do role někoho, kdo má potřebu jinému dospělému radit, co si má vzít na sebe. Vlastně ne radit. Přeskakujícím hlasem s nuancemi hysterie přikazovat! Čím to, že ve mně schizofrenní jednání muže, který je ochoten jít do konfliktu kvůli olezlému kusu hadru, jímž na jednu stranu opovrhuje, na stranu druhou se ho však nedokáže vzdát, vyvolává úzkostnou potřebu uvést věci „na pravou míru“?
Může za to vtloukaná pravda, že muž je vizitkou ženy? Tomu, kdo ji začal vtloukat jako první, bych nejraději natloukla. Emancipovaná žena ve mně brání sebe i svého muže: Copak je nesvéprávný? Vždyť i naše šestiletá dcera si připravuje sama hromádky oblečení na druhý den a je schopná posoudit, kdy má její outfit trhliny, a to jak co do stylu, tak fyzické.
Jak tedy se mnou souvisí moje zmuchlaná vizitka, která se pere o každý starý hadr, jako by s tričkem vyhazovala i kus sebe? Proč bych měla zpochybňovat jeho přesvědčení, že je to on, ne já, kdo bude působit na své okolí, jako by se oblékal podle kolekce Potkan skládkový, jaro 2020. Nemá na to snad právo?
Ať si o tom myslím cokoliv, do hlavy se mi občas vkrádá velmi nekorektní citát: „Muž má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Žena musí ten barák uklidit, strom zalévat a postarat se o ty dva cvoky.“ Když tak nad tím přemýšlím, bylo by tedy řešením nehodnotit ženu za vzhled muže. Možná bychom si tím my ženy značně usnadnily život a svým vizitkám nakonec taky.
Zuzana Hubeňáková
COOLna 
Napsat komentář