Společnost nevyhnutelně zmírá,
když neví, co je práva míra.
Východisko vidí v zlobě,
zapomíná nevinit druhé
a hledat chyby i v sobě.
Vyprahlí, bez citu
před nástupem exitu,
toužíme vyjít za světlo,
jen na chvíli,
aby to kolem – vykvetlo..
Smrtka zadušeně se směje:
\“Málo sužují zemi mrtvolné závěje!
Drancujte, vražděte víc!
Nebojte, nebojte se nic!
Žiji z vašeho křiku, krve i pláče,
svobodná jsem, pouze pobízím štváče.
Snadné je přejít na mou stranu,
rozdávat každému na potkání ránu…
leč k ránu, lidskost je mrtvá
a odplata padne na bedra tvá.
Tvář soucitu sleze z tváře,
slzy nevpijí se do polštáře.\“
I tak jeden přes druhého křičí:
\“Máme to všechno v…,\“
škleb a tvrdá slova,
tvrdá slova a škleb
\“kašleme na společný chléb!\“
Krájí krajíce krajiny,
za Boha, za národ – koniny,
obírají o kurku zchudlé rodiny…
Jediná Smrtka spokojeně hraje:
\“Zuřte, jak zvěř vyhnaná z háje,
pro mou kosu skvělá doba zraje.
Stavějte přede mnou skrýš,
vypínejte snobsky nosy výš,
shora vám setnu hlavy tím spíš.\“
Jakub Urbanec
Z pírka bázní
Surreální st(r)av(a)
COOLna 
Napsat komentář