Ve zbytečných pracích převládá neustálý stres, hysterie a napětí. Anebo naopak ubíjející pocity nudy a marnosti. Všichni se ohánějí „flexibilitou“, která v překladu znamená dozor, nátlak a mizející sociální jistoty. Moc mají v rukou manažeři, kteří se vozí po podřízených a vymýšlejí pro ně nesmyslné úkoly. „Zjistil jsem, že většina mých kolegů v bance vůbec neví, co vlastně dělá. Zalogují se do počítačového systému, něco do něj nahrají, zvolí zadanou možnost v menu. Ani nevědí proč,“ vysvětluje další zaměstnanec v Graeberově knize. A podobných příkladů najdeme spoustu. Otázka proto zní: Jak jsme se do takového srabu dostali?
Graeber tvrdí, že příčinou nárůstu zbytečných prací je rozmach finančního kapitalismu – tedy změna, která zasáhla samotnou podstatu trhu se zbožím, informacemi i s lidskou prací. Zatímco kapitalismus byl v minulosti založený hlavně na výrobě zboží, dnes plynou největší zisky firmám primárně z finančních transakcí, renty a akvizicí majetku. Současné korporace si totiž především přivlastňují a přerozdělují zdroje – bohatnou zabíráním dalších firem, obchodováním s dluhy nebo vybíráním bankovních poplatků a dalšími na první pohled méně nápadnými způsoby. Pro představu: dokonce i proslulému americkému výrobci aut General Motors dnes většinu zisků přináší jeho „finanční divize“. Jinými slovy, slavná detroitská firma vydělává většinu peněz z úroků a půjček, které si lidé vezmou, aby si mohli koupit auto.
A jak tohle všechno souvisí s prací na hovno? Graeber píše, že dnešní finanční kapitalismus čím dál víc připomíná feudalismus. Mocní oligarchové a majitelé korporací si v podstatě kupují a zavazují lidi, aby pro ně dělali. Čím méně zisků plyne z přímé výroby zboží, tím víc jsou ti, kteří opravdu něco vyrábí a tvoří, vykořisťováni. Naproti tomu ti, kteří oligarchům slouží, dělají jim propagandu, vymýšlejí finanční spekulace nebo šikanují ostatní zaměstnance, jsou odměňováni. A to není vše. Vedle manažerů a právníků vznikají další myriády nesmyslných pozic, aby lidé měli aspoň nějakou práci a udržel se základní sociální smír.
Samozřejmě není pravda, že by dnešní pracující nebyli efektivní, nebo – nedej bože – výkonní. Graeber na statistikách ukazuje, že zaměstnanci tráví v práci čím dál víc času a jejich výkon stoupá. Jenže ve srovnání s tím, jak moc pracujeme a jak letí nahoru ceny, naše mzdy rostou jen málo, případně vůbec. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vždyť Češi tráví v práci víc času než Němci, jenže mzdy mají ve srovnání s nimi třetinové. Přitom až polovina Čechů nevidí ve své práci smysl, což dokonale koresponduje s tím, o čem píše Graeber. Podbízíme se levnou prací korporacím a firmám, jimž beztak vydělávají hlavně finanční spekulace.
Dnešní systém, který už není založený na přímé výrobě zboží, ale na dobývání renty a finančních spekulacích, nutně vytváří feudální hierarchie – dělí společnost na pány a jejich vazaly. Mezi horní společenské vrstvy totiž už v podstatě není možné proniknout – bohatí se opevňují a oddělují od zbytku lidí. Nejde tu tedy o předem domluvenou konspiraci boháčů, nýbrž o poměrně spontánní proces organizace společnosti, v níž rostou nerovnosti do takové míry, že už nejdou překonat.
Vzorce těchto nerovností se navíc reprodukují všude kolem nás. Graeber vyjadřuje znepokojení nad tím, že lidé se proti novému feudalismu a mizerné práci takřka vůbec nebouří. Žijeme totiž v zakletí ideologie, která nám říká, že je lepší vzít sebehorší práci než nemít práci žádnou. Často jsme dokonce hrdí na své vlastní nevolničení i na to, že dokážeme vyžít s málem a poslušně dřít, zatímco jiní beztrestně hromadí bohatství. Na jedné straně je to pochopitelné – většina z nás musí platit nájem a z něčeho žít.
Není jasné, proč musíme chodit do zaměstnání, která nám nedávají smysl, neodpovídají naší kvalifikaci nebo kde jsou špatné podmínky, a to jen proto, že musíme platit složenky. A na pohádky, že zaměstnání můžeme střídat jako ponožky až k nějakému vysněnému džobu, taky můžeme zapomenout. Co s tím? David Graeber nabízí řešení – nepodmíněný základní příjem, který by lidem umožnil vyvázat se ze závislosti na námezdní dřině a novodobých feudálních pánech. I nepodmíněný příjem má jistě řadu úskalí. Kromě ohraných (a nesmyslných) námitek, že lidé by se pak „flákali“, totiž hrozí, že by došlo ke zničení zbytků sociálního státu a pojistných systémů i ke snížení mezd. To jsou však problémy, které by šlo řešit, kdyby existovalo silné politické hnutí, jež by proti dnešním nerovnostem a nedůstojné práci bojovalo. A nepodmíněný základní příjem by mohl být pouze prvním z bodů jeho programu.
Vždyť kdekdo se dnes, třicet let po listopadu 1989, rád ohání svobodou. Jenže nic moc nenasvědčuje tomu, že bychom se svobodné společnosti opravdu blížili. Mimo jiné proto, že spousta z nás žije v „totalitě“ nedůstojné práce, která nám nedává smysl a denně ničí naše životy.
Jaroslav Fiala
COOLna 
Napsat komentář