Práce na hovno je každá, jejíž vykonavatel ve skrytu duše ví, že by vůbec neměla existovat.
Takže hovní kritérium je subjektivní?
Určitě nechci obcházet lidi, a pak říct:\“Následujících 27 povolání je na hovno.\“ Sám zaměstnanec to vždycky bude vědět lépe než někdo zvenčí. Když jsem ten článek psal, byl to experiment, sám jsem nevěděl, kolik lidí to takhle cítí. Myslím si, že miliony lidí v práci trpí, ale nemohou o tom ani mluvit, protože jak můžete cítit byť špetku sebeúcty, pokud si přiznáte, že vaše zaměstnání by nemělo vůbec být.
Měl jsem sám problém v práci, kde jsem byl schopný si to svoje odpracovat rychle, a pak si sedl a luštil křížovky. Když to viděl můj šéf, začal pro mě uměle vymýšlet úkoly.
Z čeho tahle demence, že se pořád musí pracovat bez ohledu na skutečné výsledky, vychází?
Na konci 19. století spolu s nástupem korporátního kapitalismu začala obří kampaň, která měla přesvědčit lidi, že hodnota nepochází z práce, ale z mysli podnikatelů. Jejich vize a ochota podstupovat riziko jsou tím, co produkuje hodnoty, a ostatní jsou jen roboti, kteří to vykonávají. Na druhou stranu ale potřebovali obhájit tuhle robotickou práci, a tak říkali, že práce je morální sama o sobě, bez ohledu na to, co produkuje…
...že dělá z opice člověka.
Ano, že to, co je na ní skutečně hodnotné, je sebe-disciplína, dospělost. Práce o sobě je morální. Z tohoto hlediska by byla práce, která neprodukuje vůbec nic, ta nejmorálnější, čirá platónská idea práce. Důsledkem toho například je, že v korporacích žádnou práci, která vypadá smysluplně nebo zajímavě, vám nechtějí proplatit. Třeba překladatelství, to už je příliš zajímavé, takže byste to měli dělat zadarmo. Stejně tak všechno s estetickou nebo morální hodnotou. Na druhou stranu jsou ochotní nacpat peníze konzultantům HR, kteří dělají celý den nic.
Prostě si neumím představit, že by měl někdo na světě schopnost si říct: potřebuji mít společnost v takovém a takovém stavu a dosáhl toho.
Není to jeden člověk, ale zájmové skupiny, které mají svoje think tanky, umísťují správné lidi na správná místa – do médií, vlád a podobně. Někdy jim to vyjde, někdy ne. Jediný problém konspiračních teorií je v tom, že tyhle snahy považují za efektivnější, než skutečně jsou. Samotný fakt, že lidé, kteří ovládají věci, je stále ovládají, ale znamená, že minimálně částečně jsou úspěšní. Neexistuje jeden univerzální ďábelský plán, ale dílčí operace. Stejně tak mezi vládnoucí třídou panují rozdílné názory. Každopádně se toho děje víc, než bychom si rádi přiznali.
Existuje nějaká vyšší úroveň moci, která by stála nad těmito mocenskými bloky v pozadí,
To ani ne. Například v Americe je zjevné, kdo za kým stojí. Republikáni hájí zájmy těžařského průmyslu, středního byznysu a dokonce se místy zdá, že jsou na ně napojení i lidé z pracující třídy, demokraté pak zastupují manažerské elity, obě strany stejnou měrou ovlivňuje Wall Street. Z tohoto hlediska bychom ho mohli považovat za nejvyšší mocenskou úroveň.
To jste řekl v přednášce, že dluh býval vždy společenskou věcí a do chladné matematické úrovně přešel až jako způsob vyhlášení války.
To jste řekl v přednášce, že dluh býval vždy společenskou věcí a do chladné matematické úrovně přešel až jako způsob vyhlášení války.
Když se změní mocenské poměry, je všechno najednou jinak, stává se z toho neosobní věc, která se dá matematickými operacemi libovolně navyšovat, manipulovat, přeprodávat. Tenhle nerovný přístup jsme viděli naprosto jasně na hypoteční krizi v roce 2008. Odpustit dluhy lidem, kteří nejsou schopní splácet hypotéku, se zdálo nemorální, zatímco bankéři si navzájem odpustili miliardy dolarů. Říkám tomu komunismus bohatých.
Takže lidi vystěhovali z domů, které pak stejně nikdo nekoupil, protože nikdo na to neměl prachy. Přesně, byla to mnohem větší ekonomická katastrofa, než kdyby prostě těm lidem odpustili hypotéku. Pokud by v tu dobu stát dal peníze lidem neschopným splácet a ne bankám, kterým dlužili, nadělalo by to mnohem méně škody. Chudí lidé peníze utrácí, bohatí na nich sedí.
Kdysi se říkalo, že kapitalismus sice vytváří nerovnost, ale zároveň i podmínky, za nichž i těm nejchudším se daří stále lépe. To zjevně není pravda. Říkalo se taky, že kapitalismus vytváří technologickou inovaci, která zlepší náš život. Ani to není pravda. Nemáme roboty, kteří by za nás poklidili nádobí, těmi roboty jsou chudí pro bohaté. I argumenty, že kapitalismus zvyšuje bezpečnost a mír je mimo. Poslední argumet je, že jiný systém není možný, a to je taky lež. Takže nezbývá než moralizovat: člověk, co tvrdě nedře na něčem, co nemá rád, je špatný člověk, stejně tak člověk, který není schopný splácet dluhy. A tahle morální rovina skutečně funguje. Lidé tomu věří.
Připadá mi, že spousta lidí se uvazuje k hypotékám a splátkám na auto s určitou radostí. Najednou patří do nějakého systému a jejich život má na třicet let dopředu jasný cíl: splatit. Myslíte, že dluh může mít tenhle pozitivní existencionální rozměr?
Je to zajímavé, protože podle některých teoretiků je esence střednětřídnosti právě touha po bezčasí, po tom, aby bylo všechno stále stejné a volí prostředky, aby toho dosáhli. Proto například je někdo schopný tvrdě pracovat s vědomím, že za dvacet let se z jeho syna stane ortodontista.
Ale není tahle touha po stabilitě vlastní i vládnoucí třídě?
Opravdu bohatí lidé v sobě nemají naivitu, že všechno bude pořád stejné. Mají zažité dějiny, v nichž se věci měnily ze dne na den. Ti opravdu chudí zase žijí ze dne na den. Takže jen střední třída to má perfektně vymalované, představuje si, že peníze budou znamenat pořád to samé, systém bude pořád ten stejný…
Takže střední třída je ten největší držák systému?
Každých třicet, čtyřicet let se systém fakticky sesype a právě v takových momentech lidé mohou říct:\“Okay, jdem zkusit něco jiného, protože to nebude o nic těžší než zrekonstruovat to, co se už podělalo.\“ Ale je to právě střední třída, která nakonec vždycky řekne:\“Já nevím no, moc se mi ten starý systém nelíbí, ale radši to nechme,\“ a postaví ho zase na nohy.
Chudá vrstva je zase moc chudá…
Takže té nevadí jakákoli změna. Radikální změny zažívá non-stop. Revoluce dělali vždy lidé dostatečně chudí, aby byli nespokojení, a přitom dostatečně bohatí, aby mohli něco zorganizovat. Proto vládnoucí třídy omezují sociální podporu a udržují lidi zaměstnané. Není lepší způsob, jak držet lidi z ulic, než vytvářet další a další Práce na hovno.
Učíté na London School od Economics, která vychovává nové generace žraloků vytvářejících tenhle systém. Jak je vůbec možné, že vás na ní nechávají?
Někdy se tomu sám divím. Katedra antropologie byla vždycky opozice Katedře ekonomie. Já osobně se přikláním k názoru, že radikální obory vždy plní na akademické půdě roli šaška na královském dvoře. Král potřebuje někoho, aby mu řekl, že si myslí a dělá blbosti, a přitom kritik nepřišel o hlavu. Proto jsou potřeba i radikální profesoři. Vždycky jsem porušoval pravidla, například tím, že dávám rozhovor pro Prigl. A taky jsem měl vždycky problémy.
Jako třeba na Yale?
Nejenom Yale. Poté, co jsem odtud odešel, se ke mně nikdo nechtěl hlásit po dobu šesti let. Pokaždé, když jsem podal přihlášku, a to kamkoli od Brazílie, Francie po Čínu, za mnou někdo přišel a vyzvídal, co mám za lubem, že se hlásím na jejich univerzitu.
Jste etablovaný autor, uznávaný odborník, tak proč takové zděšení?
Na univerzitní půdě můžete vyjadřovat libovolné názory, pokud zůstanete pokrytcem. V momentu, kdy začnete být skutečně aktivní, přichází problém. Já jsem dodával anarchistickému aktivismu váhu jakožto profesor na Yale, a to se některým lidem opravdu nelíbilo.
David Graeber – nejznámější antropolog současnosti, autor knihy \“Dluh. Prvních 5 000 let\“ a dalších sraček, profesora na London School of Economics a jednu z čelních osobností hnutí Occupy Wall Street
COOLna 
Napsat komentář