Dnešní řešení pro města a krajinu kalkulují hlavně s vodou, co naprší. Podzemní dešťová kanalizace je drahá, v případě sucha zbytečná a v momentě nejvyšší potřeby při povodních často selže. Navíc selže právě v tom, co má v „popisu práce“: nedokáže rychle poslat spoustu vody na jedno místo. Po nepropustných površích teče voda rychleji a poslaná najednou z velké plochy do jednoho odtoku něco ucpe, vyplaví nebo podemele.
V přírodním prostředí se polovina vody vsákne, 40 procent odpaří a odteče jen 10 procent. V urbanizovaném prostředí to je přesně naopak, vsákne se 10, odpaří 40 a 50 odteče někam dál. Pokud se městské prostředí v koloběhu vody alespoň přiblíží tomu přírodnímu, a ještě kolem vytvoří dost stínu, je vyhráno.
Některé dílčí recepty na lepší hospodaření s vodou jsou jednoduché a celkem známé: pro zpomalení a zachycení vody se vysadí víc stromů, v ulicích předlážděných propustnou dlažbou přibydou retenční prvky, povrchová parkoviště se ozelení a na sídlištích vzniknou mokřady. Není to drahé, funguje to na mnoha místech a přes legislativní nedostatky je možné některé tyto prvky stavět už teď.
Skvělá zpráva je, že to určitě pomůže a že s tím asi každý souhlasí, aspoň než se zjistí, že výměny části asfaltu za plochy pro drobnou zeleň lze docílit jen na úkor prostoru pro auta. A že zmenšení celkové plochy střech a silnic, ze kterých by voda odtékala, znamená vyšší hustotu výstavby. Zahušťování měst a regulace aut jsou shodou okolností dvě témata, která veřejnost bedlivě sleduje.
Řada klimatických opatření vyžaduje dobrovolnou změnu životního stylu a spotřeby, k čemuž je pochopitelně málokdo ochotný. Nová výstavba, která by vycházela z fungující a oblíbené historické kompaktnosti měst a vesnic, je možná jediná strategie, která přináší kromě zásadního ekologického řešení i bonus navíc – lepší, příjemnější a hezčí prostředí, ve kterém je praktické žít. Skutečně efektivní příprava na nepředvídatelné klima vyžaduje víc domů blízko u sebe, s méně garážemi, na uzlech veřejné dopravy a v klidných ulicích se spoustou stromů, obchodů, stínu a povrchového sběru dešťové vody. Vzhledem k tomu, že podstatné škody působí už současné klima a změny v plánování měst se projeví za desítky let, je dobré začít co nejdřív, protože rozvolněná suburbánní struktura v případě extrémního sucha například skvěle hoří.
Architektura budov s množstvím vody v krajině úzce souvisí. Pro vsakování je nejdůležitější plocha (čím větší, tím lépe) a její povrch (les je lepší než zámková dlažba, ale ta je zase lepší než asfalt). Ale měli bychom společně uvažovat i o hustotě osídlení. Vodě je totiž jedno, jestli je pod podobně velkou střechou rodinný dům s 2,2 obyvatele, nebo bytový dům pro 14 lidí. Je jí taky jedno, jestli sto metrů ulice obslouží dva bloky šesti patrových domů, nebo ta samá ulice tři jednopodlažní. Ale nám by to být jedno nemělo, protože nad strukturou využití území máme kontrolu.
Obyvatelé měst ale mají výrazně nižší uhlíkovou stopu než lidi na venkově. V Praze ji mají – přes vyšší spotřebu – nižší o čtyřicet procent. Města betonu a asfaltu jsou totiž také místa, kde se menší byty v budovách vzájemně izolují a stíní a okolní hustota umožní spolehlivou MHD a šetření energiemi.
Nedůvěra k městům je podpořená i mapami veder. Čím větší koncentrace budov, tím víc červené. Ale neplatí to plošně, velmi kompaktní čtvrti s parky, a hlavně se stromy v ulicích mají nižší teplotu než ty bez stromů. Městská vedra zhoršuje efekt tepelného ostrova, naakumulovaná energie v budovách a površích, které vyzařují teplo i po západu slunce. Šedesát procent tepla vyzařují budovy, třicet procent dopravní povrchy a deset procent ostatní lidská činnost. Za předpokladu, že se s prvním a posledním nedá moc dělat, lze vedru venku předcházet:
Změnou povrchových materiálů: méně tmavého asfaltu a více zelených střech
Orientací budov a ulic podle stínu a proudění vzduchu, ideálně tak, aby převažující proudy foukaly přes stromy a vodní plochy
Zelení pro stín a mikroklima
Většími přístřešky ve veřejném prostoru, například na už dnes nedostačujících zastávkách MHD
Snížením počtu aut, protože potřebují množství nepropustných ploch a zhoršují prostředí hlukem, znečištěním a teplem
Uvnitř lze efekt zmírnit:
Okenními úpravami, venkovním stíněním, žaluziemi nebo i dodatečně instalovanými balkony.
Výškou stropů: čím vyšší, tím nižší teplota.
Lepší izolací a materiály.
Bohužel, všechny tyto adaptace jsou komplikované a některé nereálné. Kupodivu i kvůli památkové ochraně, která odmítá novou zeleň v historických centrech, i když stromy kvalitě a příjemnosti historického prostředí zjevně prospívají. Nejjednodušší, ale ekologicky nejhorší řešení horka je instalace klimatizací, které budou mít v příštích letech nejspíš zlaté období. Co uškodí nejvíc, je dát budovy dál od sebe. Jestli by odpovědí na vedro ve městech bylo stavění budov dál od sebe, určitě by to kdysi využila starší i novější místa v subtropickém i tropickém klimatu. Právě tam je nejlépe vidět, že úzké ulice a domy velmi blízko u sebe stínem a zachyceným vánkem udržují město snesitelné. I u nás absolutní teplotní rekordy nepadají uprostřed Prahy v Klementinu, ale na stanicích často obklopených přírodou. Důvod je opět městský stín, který zkracuje čas, po který jsou plochy vystavené přímému slunci.
Symbol ekologické stavby je roubenka se zelenou střechou a fotovoltaickými panely, ale spíš by jí měl být šestipatrový činžák s tramvají za rohem. Soběstačná roubenka možná ušetří za zasíťování, ale stále potřebuje silnici s údržbou a minimálně jedno auto pro dojezd kamkoliv. Nic nezmění ani to, když to auto bude elektrické. Jednak potřebuje stejnou plochu pro jízdu a parkování jako jakékoliv jiné, jednak ve velké části světa platí, že auto na elektřinu je spíš auto na uhlí. Samořiditelné auto, ve kterém se dá pracovat nebo spát, pravděpodobně prodlouží dojezdové vzdálenosti, a tedy požadavky na infrastrukturu, kterou zaplatí všichni ostatní.
Nejdůležitější deviza města pro klimatickou změnu je totiž stín. To je problém pro současnou stavební legislativu, která stín považuje za nepřítele a nesmyslně vyžaduje přímé denní slunce a následné klimatizování nebo nepohodlí.
Roubenkový problém má například nová centrála Apple. Budova sice splňuje všechny přísné certifikáty na fasády a šetření energií, ale stojí na kraji města mezi dálnicemi. Na pozemku vysázeli 15 tisíc stromů, ale nad garáží pro 15 tisíc aut, na kterých bude budova navždy závislá, protože k nim není alternativa. Budova se tedy ekologicky tváří, ale nesplňuje nejjednodušší podmínku ekologické stavby – vhodné místo.
Představa o ekologickém rodinném domě a neekologickém městě vznikne, když se zaměříme jen na srovnání dvou budov a zeleně kolem. V tom samozřejmě rodinný dům vyjde lépe než mnohem větší budova ve městě. Ale pro ubytování stejného počtu lidí v rodinných domech potřebujeme násobně víc místa, víc plochy silnic, víc sítí a hlavně vytvoříme prostředí, kde je všechno od sebe tak daleko, že se nelze obejít bez auta. Proto je nešťastné trvat ve městech na obrovských plochách zanedbané zeleně bez valné ekologické hodnoty a regulacemi vytvářet řídce osídlené celky na velkých parcelách. Město, kde každý žije v zeleni, je totiž taky město, kde každý musí všude řídit.
Odpor ke konkrétní stavbě je vzhledem k nízké kvalitě většinové výstavby pochopitelný, ale když se podaří zamezit vzniku jedné budovy ve městě, tak to neznamená, že se nic nepostaví. Postaví, ale za městem, na zelené louce, v menších objemech, ale na větší ploše, na úkor skutečné přírody a vodních toků. Snaha udržovat město zelenější je fajn, ale odpor k novým budovám na jinak vhodných místech může způsobit, že planeta bude trochu hnědější.
Nejlepší infrastruktura je ta, která se vůbec nemusí postavit. A dobrá zpráva, přesně ty typy městských struktur, které nabízejí nejlepší poměr počtu lidí na stále příjemnou hustotu osídlení, se také ukazují jako nejvýhodnější z hlediska obecních rozpočtů. Nejlevněji vyjde bloková výstavba, údržba stojí 1300 korun na osobu a hektar ročně. V těsném závěsu je historické centrum a sídliště, 1700 Kč a 1900 Kč. Nejhůř vychází satelit, 6000 Kč ročně.
Má to jen háček. Aby byla větší kompaktnost akceptovaná veřejností, musí budovy vypadat líp.
Peter Bednár, architekt a urbanista
COOLna 
Napsat komentář