COOLna

Umění a kultura jako veřejné statky produkují některé zcela klíčové aspekty pro společnost jako celek – ať již je jimi udržení kulturního dědictví pro budoucí generace, vzdělávací a kultivační efekty, posílení národní identity, vytváření inovačního potenciálu nebo prevence rizik – od různých forem kriminality a drogové závislosti přes sociální otázky a jejich řešení – například zapojováním minorit a problémových komunit do uměleckých programů, vytvářením platformy pro komunikaci mezi minoritní a majoritní společností a v neposlední řadě i prevencí – i v tom nejširším slova smyslu, jakousi prevencí „nelidství“.

Zásadní roli hraje umění – podobně jako věda a výzkum – v poznávání světa. A obojí potřebujeme stejně – ostatně – jak uvádí Sheldon Richmond: „…moje teze říká, že nestojíme před dvěma samostatnými obory, ale jde o interakci mezi uměním a vědou, která vede k analogickému rozvoji“. Ještě zřetelněji se vyslovil T. G. Masaryk: „Dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa i pravím dále, že je právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké“. Stěžejní je i možná interakce, kdy prostřednictvím uměleckého vzdělávání je aktivizována kreativita zužitkovávaná ve vědeckém poznávání. Jak říká Arjo Klamer: „Civilizovaná společnost potřebuje kulturu a umění stejně jako vědu – jako zdroj vědění a kreativity“. Pro vyvážený rozvoj osobnosti jsou oba dva vzájemně se doplňující způsoby poznávání světa – vědecko-racionální a umělecko-emoční zcela nezbytné.

Umberto Eco je přesvědčený, že věci můžeme poznávat buď prostřednictvím definic, nebo prostřednictvím příběhů.

Umění přirozenou cestou vychovává. Umělecké vzdělání poskytuje člověku skrze jeho vnímání další rozměr jeho bytí – a to i u pasivního přístupu. Nebojím se říct, že dělá člověka lepším, a to v celé řadě aspektů. Zkušenosti z rozvojových zemí, kde do uměleckých projektů byly zařazeny děti ze slumů a dalších rizikových prostředí, ukazují zásadní změny v jejich chování již v průběhu dlouhodobějších programů. Děti i dospělí dělající umění mají navíc ještě jednu zcela zásadní výhodu – nenudí se – a je prokázáno, že právě nuda je jedním z velmi rizikových faktorů ve vyspělých zemích zejména.

A příjmy z kulturních akcí plynou masivně do kapes služeb všeho druhu (cestovní kanceláře, doprava, hotely a pohostinství a jiné služby), ale i prodeje zboží a podobně. Zkusme si jen představit příjmy Prahy, kdyby zde nebylo umění… Žádným jiným způsobem než přes státní rozpočet se však tyto zisky do umění nevracejí.

A pak je zde ještě jedna věc – dle mého názoru zcela zásadní. Tou je zodpovědnost za budoucí duchovní vývoj generací našich dětí a vnuků. Mám teď na mysli zejména rizika obrovského boomu internetové komunikace a zábavy, ale i podivně deformovaného pohledu na životní hodnoty. Je samozřejmé, že internetové firmy sledují komerční cíle, potřebují, aby lidé u počítače seděli, pokud možno co nejvíce, a jejich zásadní strategií je ukazovat věci podobné těm, které uživatel chce vidět, které se mu líbí a stále více a více věcí je vám uděláno na přání, více a více se podbízí. Tak se paradoxně svět, který máme poznávat, stává naším odrazem. Lidé, ale zejména děti, stále častěji utíkají z reálného světa do virtuální reality, kde je vše tak, jak si přejí nebo se to dá zařídit pár stisky tlačítek. Nebude-li pro ně existovat adekvátní alternativa umožňující vlastní vytváření, zkoumání a objevování – nejlépe pak vlastníma rukama – přijdou zanedlouho celé generace „tlačítkových dětí“, nejen s výrazně zúženým kreativním potenciálem, ale i s problémy přímé komunikace a empatie. Vzhledem k obrovskému boomu oboru a rapidně se snižující možnosti kontroly dostupnosti produktů IT, ke kterým se děti dostávají, se tento problém stává zcela akutním. A právě sféra umění je jednou z mála možností pro udržení kreativity jedinců v její mohutnosti a zejména šíři a zachování „lidského rozměru“ lidí i do budoucna. Kontakt s uměním působí výrazně pozitivně v obohacování života, posilování jeho pozitivního vnímání a jako prevence proti celé řadě negativních aspektů.