COOLna

Nechce se mi myslet na válku a nechce se mi psát o válce, ale v dnešní úvaze se nemohu zmínce o ní vyhnout. Právě válka – jako předtím pandemie covidu – totiž značně ovlivňuje a zesiluje problémy, které bychom měli i bez ní. A měli jsme je, jen jsme jim podle mého soudu nevěnovali dostatečnou pozornost.

Nepochybuji o tom, že se musí měnit i škola, a se zájmem sleduji diskuse, které se k tomu vztahují – jen si to těžko dovedu představit. I v době, kdy jsem před desítkami let chodila do školy, se mohlo stát, že někdo ze žáků udal učitele, ale tenkrát bylo celkem jasné, že šlo o politický postoj, který tenkrát československý stát trestal. Je dneska trestné, když někdo tvrdí, že na Ukrajině není válka? A na druhé straně: chtěla bych snad, aby mým vnoučatům ve škole něco takového říkal učitel? Určitě nechtěla.

Jen člověku, který se opravdu bedlivě vyhýbá médiím, mohlo uniknout, že žáci udali svou učitelku. Říkala jim prý – vlastně ne „prý“, nahráli si ji a mohli to dokázat – že na Ukrajině žádná válka není. Je to v pořádku? Opravdu mají žáci kontrolovat své učitele a udávat je za politicky nekorektní projevy?

Když jsem na to téma zavedla hovor s jedním kamarádem, upozornil mě, že je to ve Spojených státech celkem běžné, že tam žáci a studenti dokonce každý rok či každý semestr hodnotí (evaluují) chování a přístup svých učitelů a školy podle tohoto hodnocení s učiteli zacházejí. A že se taková praxe opravdu neomezuje na Spojené státy. Zřejmě jsem uvízla v minulém století, kdy to nebyli žáci, ale učitelé, kdo rozhodoval o tom, co a jak se bude učit. Ano, vím, svět se mění, mění se i postoje a člověk by se tomu měl přizpůsobit.

Nepochybuji o tom, že se musí měnit i škola, a se zájmem sleduji diskuse, které se k tomu vztahují – jen si to těžko dovedu představit.

Další, co mě trápí v souvislosti se svobodou projevu, je nedávné zrušení několika webů. A tady je to složitější, souvisí to s cenzurou na sociálních sítích, Jako každý, kdo na ty sítě občas zabrousí, docela dobře vím, kolik pitomostí si tam člověk může přečíst. Jenže zase: je trestné říkat pitomosti? To by přece vězení popraskala ve švech! Co je trestné, celkem jasně určuje trestní zákoník, a nic z těch pitomostí, které jsem si na sítích přečetla, mi trestné nepřipadalo. Má se to cenzurovat? Aby naivní lidé neupadli v omyl?

Zase mi to připomíná doby komunismu, kdy existoval jediný Správný Názor, a přirozeně ho určovala všemocná komunistická strana. Říkat něco jiného se veřejně nesmělo, nikde by vám to neuveřejnili. Jenže, jak už řečeno, čas se mění. A i když vám ty výraznější pitomosti v žádných novinách neotisknou, na web si je dát můžete. A najednou už ne? Někdo zavře celou webovou stránku? A kdo stanoví, který je ten nepovolený názor? Pokud je mi známo, naše země nemá žádný cenzorský úřad, který by stanovil, co je a není přípustné, co se smí a nesmí říkat, psát a uveřejňovat. Zase, jako v těch školách, hranice stanoví trestní zákon. Zákon proti pitomosti, pokud vím, zatím nemáme. I když by se někdy hodil.

Petruška Šustrová