Houellebecq nabízí lákavý pesimismus. Všechno je špatně a svět končí. Asi bych se této podmanivosti měla spíš bránit, ale většinou podléhám, a zvláště u Houellebecqa. Umí totiž umí skvěle vykreslit vztahy zbankrotované tržním mechanismem, má dáti-dal.
Zajímavé je, jak se Houellebecq uvnitř své kritiky tržních principů neustále vrací k náboženským otázkám. My se často pyšníme tím, že jsme nejateističtější společnost. Měli bychom si ale uvědomit, že když nevěříme v kategorie jako je věčnost, tak se to promítne i do našich vztahů. Přestaneme věřit věčnosti i v našem čase. Normou není věrnost, ale opuštění. Naše vztahy se promění v sérii, z níž budeme unaveni, tak jako protagonista Houellebecqovy knihy. Není to jen neoliberalismus, to je moderna v pravém slova smyslu. Zpochybněním věčnosti se dostává na přetřes i křesťanská láska k bližnímu jako určitý typ metody, jak se k sobě vztahujeme. Když Nietzsche říká Bůh je mrtvý, jedním dechem dodává: Končíme s láskou k bližnímu, bližního je třeba potrápit, otestovat.
Dobové hodnoty se se smrtí boha omezují na užitečnost, spotřebu, konzum. To je přirozeně klišé, ale zdá se, že ne nepravdivé. Vilém Flusser to hezky psal v nedávno vydaných Postdějinách: neustále se zabýváme tím, co konzumujeme, a paralelně také odpady, které vylučujeme. Takže dnes řešíme vlhčené ubrousky a co s nimi bude a jak žít s tím, že jsme toho tolik spotřebovali. Jako bychom byli jenom organismy, které konzumují, vylučují – ale již netráví. To souvisí s tím Houellebecqem, přišli jsme o schopnost vytvářet stálost.
Omezení životů na směnu vidíme i jinde, jsou to takové drobnosti. Třeba na Facebooku mají ženy často v kolonce pro zaměstnání něco ve smyslu Maminka na plný úvazek. Tím chtějí podemlít tezi, že maminky doma nic nedělají a ztrácejí pracovní návyky. Říkají, že je to vlastně důstojná manažerská pozice. Ale vždyť to je přece padlý na hlavu! Mateřství je zcela jiná aktivita – proč nejsme schopni přijmout, že se věnují dítěti a nepracují?
Houellebecq obecně pojmenoval problém, který tu nepochybně je. Můžeme se ptát, jestli v téhle míře. To si ale můžete u velkých spisovatelů všimnout často, oni myslí v hysterii, hyperbolách, to k tomu patří.
My máme pocit, že moderna nemá hodnoty. Jenže je to naopak – žijeme v době přehnaných hodnot. Třeba právě užitečnost. Tu skoro uctíváme. Potom si matka musí klást otázku, jestli je „manažerka“ v domácnosti, nebo jestli studovat humanitní vědy. Nejsme schopni vidět pluralitu lidských talentů, osudů. Nakonec i v politice: slušnost jako hodnota. Moderna je nihilistická především proto, že takhle moralizuje a nevidí jiné hodnoty. Ve jménu vlastních hodnot říká: ty ostatní nemají cenu, jsou nicotné. To je podle mě minimálně jedna forma nihilismu.
Nechci, aby to vyznělo moc nábožensky, protože to mi není vlastní, ale jde o trest za smrt Boha: To naše věčné hodnocení druhých a silné přesvědčení o vlastní pravdě.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že třeba efektivita není důležitá. Přemíra těchto divných hodnot a neschopnost vyrovnat se se světem je ale nihilismem.
doktorka Tereza Matějčková
COOLna 
Napsat komentář