COOLna

Na co si dát pozor, když nechcete pokazit výchovu svých dětí.

Vychovat z dětí spokojené a sebevědomé dospělé chce každý rodič. Zároveň je to ale jeden z nejtěžších úkolů, které v životě můžeme mít. Zaručená rada, jak na to, neexistujte, důležité ale je uvědomit si jednu základní pravdu – dítě vychovává zejména to, kým jako rodiče jsme a co děláme, a ne to, co říkáme nebo si myslíme. Všechny základní vzorce chování si totiž děti odvozují z toho, co vidí kolem sebe.

Zapomeňte tedy na dobře míněné aplikování vyčtených pravidel a zamyslete se nad tím, co ve vás mohou vaše děti vidět.

Je to obzvlášť důležité proto, že přejímáním našich vzorů si vytvářejí základy svých osobností, které stojí na sebehodnotě, sebedůvěře a sebeúctě. A ty samozřejmě nelze odvodit z ničeho jiného než z hodnoty, důvěry a úcty, které rodiče (oba!) do svého potomka vkládají.

Problém je v tom, že pocity nepřijetí jsou spojeny s existenční úzkostí (přijít o rodiče je život ohrožující stav!) a v budoucnu se budou vracet jako nezvaní hosté v podobě strachu z odmítnutí a pocitů vlastní bezvýznamnosti, tedy nulové sebehodnoty. Neschopnost říci „ne“ má své kořeny právě zde.

Nelze očekávat, že někdo s nízkou sebehodnotou bude překypovat sebedůvěrou. Ta se naopak může vytvořit z toho, jak moc či málo naši rodiče důvěřovali našim schopnostem růst, vyvíjet se a poznávat svět.

Nedůvěřující rodič nevědomě vysílá všemožné signály strachu a obav, zda zrovna jeho dítě zvládne všechny ty nástrahy života, jako jsou třeba dokončení školy či nalezení smysluplného povolání. Tyto signály se projeví buď v přílišném přebírání zodpovědnosti za aktivity dítěte, nebo přísnými tresty za jeho chybné výkony, kdy se ideálem stane dobrá známka ve škole. Dítě se ale o sobě naučí, že jeho schopnosti jsou nevalné (maminka a tatínek za mě vždy vše udělali) nebo že je nutné podávat perfektní výkon, aby nepřišel trest (ať už tělesný, nebo v podobě uraženého rodiče), čímž začne pěstovat nezdravý perfekcionismus.

Všechny prohřešky a chyby, které se v průběhu výchovy objeví, si klade za vinu vždy dítě.

Pro vybudování sebedůvěry je nejvíce potřeba podpora, jak ukazuje třeba pohádka Princ a Večernice. Velén ve svém souboji s Mrakomorem využívá rad a pomoci tří bratrů, kteří ovšem jeho úkoly neplní za něj, ale jsou mu oporou a stojí za ním. A přesně tak bychom měli přistupovat i ke svým potomkům.

Chovat k někomu úctu neznamená, že bezmocné dítě dosadíme na trůn jako modlu, nýbrž že k němu budeme přistupovat jako k rovnocenné bytosti, co se jeho potřeb a prožívání týká.

Matka, která se přimkne k dítěti, aby například nemusela čelit skutečnosti svého polomrtvého vztahu s partnerem, si k sobě potomka připoutá a naučí jej, že je zodpovědný za její pocity, aniž by dítě mělo na výběr.

Spolu se zážitkem z uspokojování potřeb rodičů se vytvoří i vnímání, že vlastní pocity a potřeby naplněny nejsou, a v dítěti vzniká děsivý pocit vnitřní prázdnoty. Tu se v dospělosti snaží všemožně přehlušit bezmezným uspokojováním (věcmi, penězi, druhými lidmi, návykovými látkami apod.), případně jí definitivně podlehne a začne kolem sebe šířit zášť a závist.

Mít šťastné dětství neznamená jen to, že nás rodiče nebili, jak se mnozí snaží si namluvit. Neboť i pusinkování a mazlení přes zjevný odpor dítěte je přesně tím příkladem, kdy uspokojení potřeb rodiče vítězí nad potřebami dítěte. Právě elementární neúcta k jeho projevům (byť ve formě odporu) ukazuje, že o lásce k dítěti nemůže být ani řeč. Mít rád by totiž znamenalo v takovou chvíli své infantilní touhy zkrotit a respektovat celkem jasně vyjádřené potřeby dítěte.

Co deficit sebehodnoty, sebedůvěry a sebeúcty způsobuje?

Za každým šrámem na duši, který se projevuje jako méněcennost plynoucí z nízké sebehodnoty, sebedůvěry či sebeúcty (nebo všech tří), najdeme u dospělého člověka vybudovaný příslušný obranný mechanismus, který mu v časech dětství a dospívání umožnil přežít nebo se alespoň pod tíhou pocitů úzkosti a viny nezbláznit.

Všechny prohřešky a chyby, které se v průběhu výchovy objeví, si totiž klade za vinu vždy dítě. Ani nemá na výběr. Úsudkový aparát, který by byl schopen rozlišit, že tím chybně jednajícím je rodič, v tu dobu nemá k dispozici, a navíc označit za zdroj potíží rodiče by v dětství znamenalo jít proti přírodě a instinktům sebezáchovy.

To, co byla v dětství nutnost potřebná k přežití, ovšem předznamenává život dospělého a vypořádání se s těmito dětskými zraněními, respektive nalezení nových přístupů k nim, se nakonec stává životním úkolem dospělého člověka.

Ani to ovšem není jen tak, protože původní autorita rodičů se v nás usídlí v podobě autority vnitřní, která jako správce starých pořádků udržuje rodičovská pouta stále při životě. Žijeme si „spokojeně“ pod její vládou, dokud v životě nenarazíme na vnější obtíže či nás nepostihne neuróza zevnitř v podobě úzkostí, depresí či pocitu ztráty smyslu. Ta nás má především upozornit, že jsme se od sebe vzdálili příliš daleko a zaběhnuté vzorce ztrácejí na svém účinku.

Existuje vůbec nějaký ideál?

Jakmile se jednou dotkneme hříchů, které jsme v dosavadním průběhu vztahu s naším dítětem napáchali, vkrade se nám na mysl představa o ideálu. Jenže takový ideál neexistuje. (Ostatně kdo a kdy by ho měl stanovit?)

Dítě potřebuje v první řadě zažít čas na hraní, a to se svými nejbližšími. Potřebuje okusit radost ze hry, mít čas být dítětem, aby mohlo samo v sobě objevit, co jej baví a jaký pocit to je, když během zábavy zažije i výsledek. Potřebuje zažít, jaké to je, být v něčem nejlepší, být v něčem lepší než samotný rodič, stejně jako pocit, když se něco nepovede – jaké to je prohrát. A to vše v prostředí bezpečného vztahu, který není ohrožen ani jeho zlobením, hysterickými záchvaty či jinými vylomeninami.

K tomu rodič nutně potřebuje sestoupit z trůnu své rodičovské autority a projevit zájem o svět dítěte (včetně třeba videoher). Dospělému se to nutně líbit nemusí a také tomu nemusí rozumět, ale pro dítě to je celý jeho svět. Jiný nemá. Buď se tedy o jeho pochopení alespoň bez předsudků pokusíme (a tak lépe porozumíme svému dítěti), nebo nikoli.

Dítě se rovněž potřebuje naučit, jak zacházet se svými emocemi, a to jinak než potlačováním. Potřebuje vědět, že je v pořádku emoce mít a že za jejich projevy musí začít postupně přebírat zodpovědnost. Jejich potlačení sice uleví rodičům, nic ovšem nevyřeší. Potlačením ještě žádná emoce nikdy nezmizela, naopak s potlačením spolehlivě zmizí i příležitost se s ní naučit zacházet.

Podobně dítě potřebuje zažít, že i autorita (rodič) může udělat chybu a že chyba není koncem světa, pakliže se ji snažíme upřímně napravit.