COOLna

Všechno v životě je jako mince. Má to dvě strany. Rubovou a lícovou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme pouze odvrácenou stranu všeho, neznamená to ještě, že se nic dobrého v našem životě neděje. Někdy jen stačí pootočit tu minci – a spatříme to.

Pozitivně přemýšlet neznamená předstírat, že je jen dobrá strana mince. Znamená to si tu dobrou stranu připomínat. I když jsme na tom zle, věřit, že se z toho dostaneme.

Nyní jsem použil to slovo. Věřit. Pozitivní lidé věří. Ne nutně v Boha, spíše v život. Život je změna. Jsme-li momentálně dole, neznamená to, že tam zůstaneme. Ale k dosažení změny je třeba předně věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými.

A děti, které jsou často dole, protože objektivně pořád něco neumějí, pořád se něco učí, potřebují věřit, že to zvládnou. Že budou lepší. 

Lidé rádi sami sebe hodnotí podle dílčího stavu, v jakém se ocitli. Děti bychom ale měli posuzovat podle potenciálu. Ne podle toho, kde jsou, ale kde mohou být, když zaberou.

Děti začínají od nuly, ale rostou. Rostou tím, jak chybují a z chyb se ponaučují. Děti jsou továrny na chyby a přehmaty. Ale v žádné fázi života člověk neroste tolik jako v dětství. Děti toto období nesmějí propásnout. Jsou jako houby. Nasají cokoli. Tak ať sají úspěch.

Rodiče přirozeně nechtějí vidět své děti dole. Je to dobře. Mělo by jim to alespoň pomoci děti podporovat, aby dole po pádech nezůstaly. Místo toho ale mnozí rodiče své potomky ochraňují od chyb. A to je špatně. Chrání je, aby snad probůh „nezakopli“, něco v životě neprohráli, nepoznali ztráty. Jenže to je ta nejhorší příprava na reálný život, který je plný ztrát, pádů, zakopnutí a proher. Je to předpoklad našeho učení a poučování se. Děti tudíž potřebují padat a prohrávat, aby pochopily jednak to, co příště neopakovat, a jednak že jsou schopné po pádu vstát a po prohře se o to víc radovat z velkého obratu a vítězství.

Děti bychom nikdy neměli ochraňovat před prohrami. Naopak bychom jim měli ukazovat, a to vlastním příkladem, jak se v prohrách k sobě i druhým chovat, jak se nevzdat a jak si tím pádem dojít pro úspěch, hrdost na sebe a energii, se kterou pomůžeme i druhým.

Všechno, čeho jsme kdy dosáhli, pramenilo z toho, že jsme to zkusili. Nelze se naučit cizí jazyk, aniž bychom se ho od nuly začali učit. To platí o čemkoli.

Mnozí nemají problém snít, ale mají problém konat. Raději sami sebe přesvědčí, že jejich sen je vlastně nesplnitelný. Přitom ještě žádný sen se nezrodil náhodou. Každý odpovídá našemu potenciálu, našim hodnotám a naší zóně pohodlí. Nutí nás překonat její hranici, a tedy sebe. Jinak řečeno: Co jsme schopni v životě dokázat, začíná tím, kolik toho v životě chceme dokázat. Kde je vůle a odhodlání, tam je cesta. Je však důležité po ní vykročit.

Neovlivním, jaké je dnes či zítra počasí. Jestli prší. Co ovlivním, je ale to, jestli si vezmu a roztáhnu deštník, když pršet začne.

Proto vím, že neovlivním mnohé události ani lidi. Třeba to, jak se ke mně chovají. Jsou jako počasí. Stejně tak mnohé překážky, které nám do života spadnou. Děti v té chvíli rády pozorují rodiče – jak se zachovají, jak k těžkostem přistoupí. Jak tedy děti vést, když i nám se někdy v životě rozprší? Jakým příkladem jim jít?

Mám pro Vás několik námětů. Mně v životě ohromně pomohly. Třeba pomohou i Vám.

pozitivní

Všechno v životě je jako mince. Má to dvě strany. Rubovou a lícovou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme pouze odvrácenou stranu všeho, neznamená to ještě, že se nic dobrého v našem životě neděje. Někdy jen stačí pootočit tu minci – a spatříme to.

Pozitivně přemýšlet neznamená předstírat, že je jen dobrá strana mince. Znamená to si tu dobrou stranu připomínat. I když jsme na tom zle, věřit, že se z toho dostaneme.

Nyní jsem použil to slovo. Věřit. Pozitivní lidé věří. Ne nutně v Boha, spíše v život. Život je změna. Jsme-li momentálně dole, neznamená to, že tam zůstaneme. Ale k dosažení změny je třeba předně věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými.

A děti, které jsou často dole, protože objektivně pořád něco neumějí, pořád se něco učí, potřebují věřit, že to zvládnou. Že budou lepší. A z toho plyne také:

zvládneme

Lidé rádi sami sebe hodnotí podle dílčího stavu, v jakém se ocitli. Děti bychom ale měli posuzovat podle potenciálu. Ne podle toho, kde jsou, ale kde mohou být, když zaberou.

Děti začínají od nuly, ale rostou. Rostou tím, jak chybují a z chyb se ponaučují. Děti jsou továrny na chyby a přehmaty. Ale v žádné fázi života člověk neroste tolik jako v dětství. Děti toto období nesmějí propásnout. Jsou jako houby. Nasají cokoli. Tak ať sají úspěch.

Rodiče přirozeně nechtějí vidět své děti dole. Je to dobře. Mělo by jim to alespoň pomoci děti podporovat, aby dole po pádech nezůstaly. Místo toho ale mnozí rodiče své potomky ochraňují od chyb. A to je špatně. Chrání je, aby snad probůh „nezakopli“, něco v životě neprohráli, nepoznali ztráty. Jenže to je ta nejhorší příprava na reálný život, který je plný ztrát, pádů, zakopnutí a proher. Je to předpoklad našeho učení a poučování se. Děti tudíž potřebují padat a prohrávat, aby pochopily jednak to, co příště neopakovat, a jednak že jsou schopné po pádu vstát a po prohře se o to víc radovat z velkého obratu a vítězství.

Děti bychom nikdy neměli ochraňovat před prohrami. Naopak bychom jim měli ukazovat, a to vlastním příkladem, jak se v prohrách k sobě i druhým chovat, jak se nevzdat a jak si tím pádem dojít pro úspěch, hrdost na sebe a energii, se kterou pomůžeme i druhým.

Děti mají své sny. Měly by za nimi jít. A není podstatné, zda jich dosáhnou. Cesta je důležitější než cíl. Na té cestě totiž děti musejí zdolávat překážky, problémy, nesnáze, které jsou ve skutečnosti v nich samotných. Ano, ony se učí překonávat samy sebe.

Děti se potřebují naučit, že nezáleží na vzdálenosti cíle ani na objemu času, který je bude stát absolvování cesty. Ten čas totiž uplyne tak jako tak. A je rozdíl v tomto čase nabrat zkušenosti, byť spojené s porážkami, anebo se nepohnout z místa. Děti si potom zamilují nepohodlí. Zjistí, že právě to je cesta. Že síla nevzniká ve snadných chvílích, ale naopak v těch těžkých – když po pádu vstanou, když po prohře zvítězí, když zjistí, že svůj sen si mohou splnit. 

Jednu malou vzpomínku jsem si vybavil až teď. Tehdy jsem stál pozdě večer na nástupišti vlakového nádraží, když mě oslovil osamělý přednosta.

Kam prý jedu.

Řekl jsem mu místo v horách.

Poznamenal něco zvláštního, co mi pomohlo mnohokrát v životě: „Mnoho lidí si myslí, že nejdůležitější je vědět, jakým směrem se mají vydat. Další lidé si myslí, že nejdůležitější je vědět, na jaké stanici mají vystoupit. Víš však, chlapče, co je ještě důležitější?“

Nevěděl jsem.

„Vůbec nastoupit.“

Druzí nás jsou schopni svými slovy i zničit.

Přitom je to tak prosté: Dovolme jiným, ať nás informují, pokud jsou schopni rozšířit náš rozhled, ale ne limitují. A pokud nás limitovat chtějí, dovolme si být sami sebou.